na Blog.cz

Tak za prvé nechápu, proč mi ty videa tak blbou. Přidám na blog video a za chvíli se tam místo toho objeví jiné video, takže se nedivte, když tu budou nějaky nesrovnalosti.

Za druhé zrovna ležím v posteli, protože mě zase začala otravovat moje alergie.

Za třetí, škola je pěkná dřina. Každý den budu dom přijíždět až kolem páté a k tomu ještě hromada učení. Už teď jsem zahlcená tou hromadou papírů a učebnic. Ať už tu maturitu mám za sebou a jsem přijatá na vysokou.

A za čtvrté tu ted není ON, protože mu už také začala škola a je přes týden na koleji. Je neuvěřitelné, jak moc mi chybí. Vlastně to není žádná zvláštnost, když poslední 3 týdny jsme spolu byli prakticky každý den a ted je tak daleko ode mě. A pokaždé, když na něho pomyslím, musím se usmát, protože si vzpomenu na poslední naše setkání před jeho odjezdem. Vzpomenu si na ty jeho modré oči a jiskřičky v nich, když se střetl s mým pohledem.

Neustále vzpomínám, jak mě popadl do náruče a políbil.

Ano, on mě políbil. Konečně jsem se dočkala toho okamžiku a byl přesně takový jaký jsem si představovala.

A pak si odjede na tolik dní pryč. A mě se po něm tolik stýská a tolik se strachuju, že si to všechno rozmyslí. Jsme přece jen kamarádi a jeho nejlepší kamarád je můj bývalý a od té doby, co tuší že mezi mnou a JÍM už to není jen čisté přátelství, dívá se na mě vyčítavým pohledem a neustále mi dává najevo jak jsem pro něho důležitá.

Co když ON přijede z kolejí a bude dělat jakože se nic nestalo a že jsme jen dobří kamarádi?

A co když naopak budou i další polibky. Jak bych s ním mohla začít chodit, když ho znám jako svy boty, vím o něm snad všechno, tolikrát jsem mu brečela v náručí, tolikrát vedle něho usínala a zase brobouzela.

Je to začarovaný kruh.

A přitom když sedím se všemi našimi přáteli, tak všichni vzpomínají na NĚHO jak se asi na škole má a že tu chybí. A já bych nejraději všem řekla, co k němu cítím a co se mizi námi děje, ale říct to nemůžu nikomu a musím jen tiše čekat až přijede a porve se s tím se mnou.

Tak jako ráda bych dopsala Dvě cesty osudu a pak i začala novou povídku. Ale mám dva problémy. Ten první je, že nějak furt si nemužu najít čas a to ted ještě i začíná škola ale ten horší problém je, že nemam napad co dál psát. Mám už vymyšlené jak by to mělo dopadnout, ale jak se k tomu dopracovat mě nějak nenapadá. Ale chci tu povídku mít už za sebou, takže budu usilovně přemýšlet.

A moc děkuji za komentáře k minulému článku, protože mě to trochu zbavilo černého svědomí.

A jak se to teda mezi náma dál vyvíjí? Řekla bych, že je to čím dál tím víc zamotanější. A hlavně jeden večer, kdy už to bylo tak hrozně viditelné, že si všiml i Martin, že se mezi náma něco děje. Tak za prvé jsme do hospody za ostatníma přišli společně, protože před tím jsme byli spolu na procházce. A celý večer jsme si všímali hlavně sebe a to tak, že už všichni naši přátelé u stolu na nás vrhali zvědavy pohledy až na Martina, který dělal jako bychom vubec vedle něho neseděli.

Pak jsme všichni pokračovali ke kámošovi dom, kde jsme se všeci (6 lidí) rozvalili na jednu postel, že se budem dívat na film, ale za chvilu jsme už spali. Já jsem si s NÍM ještě chvíli povídala a pak jsme usnuli a přitom jsme se drželi na ruce.

Bavila jsem se s kámoškou a ta říkala, že by bylo divny kdyby některá holka od nás z party začla chodit s některým klukem taky od nás z party (říkala to asi pro to, že před pár týdny si právěže s jedním klukem od nás ulítla :D ). Ale hned v zápětí dodala, že teda až na mě a NĚHO. Že na nás dva si už tak zvykla, že se k sobě tak máme a naopak by nám to spolu hrozně slušelo. Ani nevíte jako radost mi to udělalo.

Ale ted budu mít hodně zajímavý víkend. Od zítra jedeme stanovat. A s kým asi budu spát ve stanu než s NÍM. Já se už tak nemůžu dočkat a přitom se i trochu bojím. Už jsme kolikrát spolu spali na jedné posteli i pod jednou přikrývkou a na jednom polštáři, ale vždycky v místnosti s nama bylo více lidí. Ale tentokrát budeme jen spolu.

Ale stejně i zárověn vím, že se nic mezi nama nestane a možná i proto se těším, protože mě se líbí, jak ho můžu obdivovat, dotýkat se ho, povídat si s ním a chodit s ním na procházky a přitom se nemůže nic pokazit a může to takhle trvat věčně.

A stejně za chvíli odjíždí na kolej, takže se budem už vídat jen o víkendech a všechno to zamilování snad opadne.

Nějak znovu přicházím na chut psaní. Jen doufám, že mě to brzo nepřejde a dočkáte se už konečně nové kapitoly.

Prázdniny mi už končí, ale mě to nijak netrápí i když mě ted čeká maturitní ročník, na což se moc netěším a docela i bojím. Ale já jsem si tyhle prázdniny užila naplno a dovolenou s kamarády mám ještě před sebou, takže se mám na co těšit.

Ale ze všeho nejkrásnější o těhle prázdninách jsou ty nové pocity, které mě postihly. Jednu chvíli jsem neuěřitelně šťastná že se musím furt jak blbá usmívat a v druhou chvíli jsem tak smutná, že musím furt brečet. A jsem nervózní, když ten člověk, který může za moje pocity není se mnou a jsem nervózní, když je se mnou ale zárověn i neuvěřitelně spokojená. Nevím, jestli je tohle láska (protože vlastně ani nevím, co to láska je) ale bojím se toho, že se do něho zamilovávám.

Vím totiž, že si to nemůžu dovolit, když je to nejlepší kamarád Martina. Bylo by to k němu hrozně hnusné, kdybych si ted něco začala s jeho nejlepším kamarádem, hlavně protože jsem neuvěřitelně ráda, že jsme s Martinem po našem rozchodu tak dobří kamarádi.

Ale co pak mám dělat s tou touho ho políbit a s neustálými představy jaké by to bylo. A nejhorší na tom je, že si myslím, že i já jemu nejsem lhostejná.

A tak naše láska vzkévá každým dnem, protože každý den teď musíme být spolu. A krademe si malé chvilky jen pro sebe, jen pro to abychom se mohli na sebe bez rušení dívat.

Zrovna před chvilkou jsme se rozloučili před mým domem. šli jsme spolu na procházku, ale začlo pršet a tak jsme běhali a smáli se na celé kolo v dešti jak malé děti. A pak jsme se asi půl hodiny loučili ale jaksi se nám pořád od sebe nechtělo i když nám byla děsná zima protože jsme byli durch promoklí. A když mi ze srandy zacpal pusu rukou, najednou se octl ke mě tak blízko a cítila jsem v sobě to pravé chvění a cítila jsem ho i v něm.

Ale nic se mezi námi prostě stát nemůže a tak to musí asi i zůstat. Asi znovu půjdu ven do toho děště, abych se vykřičela a dostala ze sebe všechny ty zmatené pocity.

Ne vždy vše končí šťastně...

Po tomto videu musím uznat, že přece jen Ron a Hermiona jsou krásný pár.

Proč se pořád jen trápit kvůli jednomu blbýmu citu? Kdyby něco jako láska neexistovalo, jak by byl najednou svět jednoduší.

Nechápu, proč Martin pořád nedokáže pochopit, že jsme se rozešli a to znamená konec a já se už k tomu nijak nehodlám vracet. Já se nedokážu dívat na to, jak se trápí. Vím, že k němu pořád něco cítím a asi taky navždy bude, ale to na věci nic nemění.

Myslela jsem si naivně, že tyhle prázdniny budou velmi stereotypní ani jsem se na ně netěšila. Ale jak ošklivě jsem se mýlila.

Jednou takhle v sobotu večer si jdu pěkně s Martinem na zábavu. Hudba zní, spousta lidí a snažíme se v té tmě najít naše kámoše. Marná to snaha. Ohlížím se na každou stranu a tu zachytím pohled nějakého kluka, který je nedaleko opřený o strom.

"Hele, Jirka." Ozval se vedle mě Martin a zamířil přímo k tomu klukovi u stromu. V tu chvíli jsem si myslela, že si svět ze mě dělá srandu.

"Zdar" pozdravil Jirka Martina, ale přitom si mě prohlížel slídivým pohledem. V tu chvíli jsem velmi zalitovala, že jsem si vzala tak vyzývavé oblečení.

Když viděl moje rozpaky tak se ušklíbl a promluvil přímo na mě: "Jsem si tě všiml už dřív. Jsem si říkal, že tu holku v těch kraťáskách bych chtěl. A pak jsem vedle tebe uviděl Martina a říkal jsem si, že je to v háji." V duchu jsem se musela ušklíbnout. Jestli tímhle chtěl na někoho zapůsobit, tak to mělo přesně opačný účinek.

Ale na Martina to zjevně zapůsobilo. Začal se ošívat a vysoukal ze sebe par slov: "My spolu už nejsme."

"Tak to je skvělá informace pro mě." Usmál se Jirka na mě. "Za to tu pro tebe něco mám zadarmo." A vytáhl balíček s hulením. Už mi bylo jasny, proč jsme za Jirkou šli.

Martin to začal balit a Jirka se zatím otočil na mě. "A slečinka si dá taky?"

Uvědomila jsem si, že jsem za celou dobu nepromluvila ani slovo a teď že by byla ta pravá chvíle.

"To je jasny." Vrátila jsem mu úsměv.

"Ty se mi líbíš čím dál tím víc." Nabídl mi Jirka vlastní sklo.

"Hele, hele tak bacha." Ozval se Martin. "Sice jsem říkal, že jsme se rozešli, ale to neznamená, že můžeš do ní dělat?"

"A proč bych nemohl, když je nezadaná a tak krásná?"

"Protože stejně je moje."

Já jsem stála tiše mezi něma, ale krev se ve mně vařila. Na jednu stranu mi to lichotilo, že Martinovi nejsem pořád lhostejná, ale nemá žádny právo ode mě odhánět jiny kluky.

"Klid kámo," zcela nečekaně se Jirka zasmál, "uklidní tě, když vás oba dva pozvu na panáka?"

"Jdeme." Zavelel Martin a vydal se směrem, kde nalívaj.

Jirka se ke mně naklonil a pošeptal mi: "A stejně tě chci."

Od té doby se s Jirkou vídám. Ten kluk mě musí furt překvapovat. Můj první dojem na něho byl úplně špatný, naopak je na mě neuvěřitelně hodnej a pozornej a neuvěřitelně zábavnej, s ním se člověk vážně nemůže nudit.

Všechno je najednou tak krásné a jednoduché. Ale bojím se, kam to vede. Pořád přece nemůžem jen tak potajnu spolu chodit ven. Bojím se chvíle, kdy se z našeho chození stane už doopravdový vztah a všeci o tom budou vědět a hlavně taky Martin.

Možná, že ani nechcu, aby o tom ostatní věděli. Proč taky? Co je ostatním do toho. Bojím se jen, že se to všechno pokazí a ani si nejsem jistá, jestli chci už zase být zadaná. Ale jestli ano, tak s Jirkou.