Leden 2010

Draco a Hermiona - Il Me and The Dragon

31. ledna 2010 v 17:30
Takhle si představuju vztah Draca a Hermiony. Copak oni můžou být spolu doopravdy šťastní.


29. kapitola - Příběh zla

28. ledna 2010 v 16:29 Příběh zla
Takže nejdřív moc děkuji za komentáře. A jsem moc ráda, že se vám povídka stále líbí.
A za druhé, bych chtěla upozornit, že tato kapitola je nejspíš poslední před velkou závěrečnou scénou. Vážně nevím, kolik kapitol to ještě bude, jestli jedna, dvě a nebo víc.
První odstavec vám asi bude něco říkat, protože takhle končila minulá kapitola. K tomu odstavci jsem ale ještě něco dopsala, takže tak půlka je původní a další půlka je zcela nová.
Přeju příjemné počtení.


Od té doby už Brumbála nikdo neviděl.
Jedni říkají, že je mrtvý a druzí zas, že pořád žije někde v ustraní všeho, na zapomenutém ostrově nebo hluboko v horách. Kdo ví, co je z toho pravda.
Co ale byla skutečnost, bylo, že temná strana ovládla svět.
Bez Brumbála dostala spousta kouzelníku strach a raději se dobrovolně přidali k Voldemortovi. I smrtijedi si Brumbálovým zmizením dodali odvahu a byly mnohem krutější než kdy dřív.
Jediné, co všechny ještě drželo při optimistických myšlenkách, byl Harry Potter.
Harry se velice těžce vyrovnával s odchodem Brumbála, ale jeho přátelé ho podrželi a společně se snažili zničit Voldemorta a svět zbavil zla.
Co všechny kouzelníky na Harryho straně velice vyděsilo, bylo vystoupení nového mocného černokněžníka, Draca Malfoye. Lidé z něho měli stejný strach jako z Voldemorta. Připadali si v bezvýchodné situaci, když si uvědomili, že na jejich straně stojí jen Harry Potter, kdežto na té temné jsou dva, Voldemort a Draco Malfoy.
A to ještě nečekali další ránu, která přišla v zápětí.

"Ty-víš-kdo má dceru." šeptalo se ve všech domech a ulicích.
"Ano, taky jsem to slyšel. Je to prý nějaká Elena Matsonová."
Kouzelníci dostávali hrůzu při představě, jak se Voldemortův rod rozrůstá. Nikdy by tyto věty nevyslovili nahlas, pak by na sebe vzaly skutečnější podobu.

"Já tomu pořád nemůžu uvěřit." Zakroutil hlavou Harry.
Seděl v kuchyni v Doupěti s Hermionou a zbytkem Weasleyovi rodiny.
Před chvíli je navštívil Lupin a přinesl jim novinky, které se týkaly hlavně Eleny a Draca.
Harry, Hermiona a Ron si často lámali hlavu, kam Elena zmizela.
I když měli spoustu důkazů, pořád nechtěli uvěřit, že by ta milá a hodná dívka utekla s Dracem Malfoyem. A ještě ke všemu, že by utekla k Voldemortovi.
Snažili se všemožně tuto skutečnost popřít.
Slyšeli všechny ty povídačky, ale nevěřili jim.
Ten, kdo Elenu znal, nemohl uvěřit tomu, že by byla Voldemortova dcera.
Namlouvali si, že tento drb roznesl sám Voldemort, aby se stal ještě nepřemožitelnějším v tom, že má potomky. Že i kdyby zemřel, neustále jeho krev bude proudit v jeho dětech a později vnucích, nikdy rod Salazara Zmijozela nemůže vymřít, neustále tu bude ta hrozba.
Nyní ale za nimi přišla tak důvěryhodná osoba jako Lupin a vrátila je do reality.
Řek jim celou pravdu, kterou se zbývající členové Fénixova řádu zjistily.
Elena jim skutečně celou dobu tajila vztah s Malfoyem a doopravdy je dcera Voldemorta a přidala se na jeho stranu.
Zradila je.
"Pamatujete, jak jsem vám říkal, že smrtijedi chystají nějakou velikou slavnost?" zeptal se Lupin.
Všichni poslušně zakývali hlavou.
"Tak ta slavnost byla svatba."
Hermiona překvapeně pozvedla obočí.
"A kdo…?" nedořekla, protože se zhrozila toho, co přijde.
"Draco a Elena se vzali."
V místnosti nastalo ticho. Všichni zavzpomínali na tu milou dívenku, z které je nyní paní Malfoyová.
"Myslíte, že se cely ty roky přetvařovala?" prolomil Ron ticho.
"Jak to myslíš?" zeptala se Ginny.
"Že nám cely roky lhala. Dělala, že je naše kamarádka a že stojí na naší straně."
Znovu se rozhostilo ticho.
Harry si vybavil její veselou tvář a to všechno co pro ně udělala.
Hermioně se zase vybavilo obraz plačící Eleny a jak se jí snažila utěšit.
"Tomu nevěřím. Ona určitě ne." Zakroutil Harry hlavou.
"Pamatuje, když se začala tak divně chovat? Kolikrát jsem jí viděla, jak brečí. Myslím si, že v té době se s ní začalo něco dít." řekla Hermiona.
"To máš pravdu. Dokonce se nám pak začínala vyhýbat." uvažoval dál Ron.
"Třeba nás má doopravdy ráda. Vyhýbala se nám, protože nám nechtěla ublížit." spekuloval Harry.
"Představte si, co byste asi vy udělali, kdybyste zjistili, že váš otec je Voldemort." obhajovala Elenu Hermiona.
"Máš pravdu, asi to neměla lehké, ale mohla nám to přece říct." nenechal se Ron.
"Nezapomínejte na Malfoye. Ona si ho vzala, utekla s ním a pravděpodobně s ním už nějakou dobu chodila. To nijak neobhájíš Hermiono." řekl Harry naštvaně.
"Pravda." uznala Hermiona, "Nechápu, jak se mohla zamilovat do takového snobského parchanta."
"A smrtijeda." dodal Ron.
"Ale já nevím, jak se mám zachovat, až se s ní někde střetnu. Je to nepřítel nebo není, mám na ní zaútočit nebo ne?" zoufal si Harry.
Ginny si odkašlala. "Přidala se na Voldemortovu stranu a vzala si největšího smrtijeda, takže myslím, že je to naprosto jasné."
"To myslíš vážně?" zeptala se Hermiona.
"Ano, až ji potkám, tak ji rozhodně nebudu šetřit." zaplál Ginny v očích plamínek hněvu.

28. kapitola - Příběh zla

26. ledna 2010 v 19:19 Příběh zla
Další kapitola přibyla. Už mi začíná být smutno z toho, jak se tato povídka blíží ke konci.


Brumbál se zhroutil do svého křesla a dal si hlavu do dlaní.
Tohle nechtěl. Tohle ne.
Na stůl ukáply dvě slzy.
Připustil si to, udělal chybu.
Udělal tu stejnou chybu už dvakrát ve svém životě.
Stejně jak Harrymu měl hned říct, že je vyvolený, tak Eleně měl říct, kdo je její pravý otec.
Tu noc, kdy zemřela její matka a on ji ještě jako nemluvně držel v náručí a musel se rozhodnout, co udělat. Spousta jiných kouzelníků by na jeho místě nemluvně okamžitě zabila, protože pro lidstvo toto bezbranné miminko bylo velikou hrozbou.
On se ale rozhodl jinak.
Umístil Elenu do jím vybrané rodiny a celý její život se ji snažil držet dál od temné strany.
"Já jsem se jen bál, že kdybych jí to řekl, tak by sama Voldemorta vyhledala." povzdech si Brumbál pro sebe, "Nevěřil jsem jí. Myslel jsem si, že by propadla zlu."
Brumbál rozčileně vstal a praštil pěstí do stolu. Nechápal, jak mohl být takový hlupák.
"Měl jsem jí věřit. Byla silnější než jsem si myslel."
Brumbál si znovu sedl a dal si hlavu do dlaní.
"Tak jsem ji chránil před zlem, až se pro něj stala naprosto bezbranná."
Brumbál opět vstal a přešel k otevřenému oknu a zadíval se na zapadající slunce.
"Už jsem moc starý. Dělám moc chyb. Pro všechny by bylo lepší, kdybych tady už nebyl, kdybych zmizel ve svém největším lesku, aby si mě každý pamatoval takto jako mocného a nepřemožitelného a ne jako senilního dědka."
Zvedl nad sebe hůlku, od níž se odrážely poslední sluneční parsky.
"Promiň mi Eleno, že jsem ti zkazil život."
Řekl Brumbál naposledy a pak z jeho hůlky vytryskla oslepující zlatá záře a pohltila postavu stojící v jejím středu.
Když záře opadla, pracovna byla prázdná, až na pár poletujících peříček.



Od té doby už Brumbála nikdo neviděl.
Jedni říkají, že je mrtvý a druzí zas, že pořád žije někde v ustraní všeho, na zapomenutém ostrově nebo hluboko v horách. Kdo ví, co je z toho pravda.
Co ale byla skutečnost, bylo, že temná strana ovládla svět.
Bez Brumbála dostala spousta kouzelníku strach a raději se dobrovolně přidali k Voldemortovi. I smrtijedi si Brumbálovým zmizením dodali odvahu a byli mnohem krutější než kdy dřív.
Jediné, co všechny ještě drželo při optimistických myšlenkách, byl Harry Potter.
Harry se velice těžce vyrovnával s odchodem Brumbála, ale jeho přátelé ho podrželi a společně se snažili zničit Voldemorta a svět zbavil zla.

Chceš se spřátelit?

19. ledna 2010 v 19:29
Nechcete spřátelit?
Jestli ano tak mi napište.
Spřáteluju ale jen s blogama ktery se zajímají taky o Harryho Pottera.
Chcu totiž pak ke spřáteleným blogům často přidávat komentáře, protože mě to baví, ale můžu vám napsat svůj názor jen k tomu co i mě zajímá.
Takže mi napište, já se k vám kouknu a napíšu vám, jestli taky chci spřátelit.
Pak přidám na svůj bolg článek o vaši stránce.
Už se moc těším.

Draco a Hermiona - Halo

18. ledna 2010 v 18:10
Jak rozte láska mezi nepřáteli?



27. kapitola - Příběh zla

17. ledna 2010 v 16:10 Příběh zla
A další pokračování.


On to celou dobu věděl a jí nic neřekl. Jak často se trápila nad tím, že má zmijozelské schopnosti a později, když zjistila proč, byla z toho všeho tak zmatená, nevěděla, kam patří. Tolik se kvůli tomu natrápila.
A teď zjistí, že Brumbál to věděl a mohl jí to říct.
Kdyby jí to řekl hned jako malé, tak by se s tím snáz vyrovnala. Zvykla by si na to. Všechno by pochopila a za tu dobu by si urovnala, kam patří. Měla by možnost svobodné volby.
"To jsem vážně nevěděl. To je mi moc líto."
"Vám je to líto? Ani nevíte, co jste mi tím všechno způsobil."
Brumbál se na ní podíval očima, ve kterých se třpytily slzy. Teď v ní poznával jejího otce.
Elena uhnula pohledem. Musela se hodně přemáhal, aby Brumbála neproklela.
To, co se ve svém nitru celou dobu snažila schovávat, teď vyplulo na povrch.
Člověk, kterému bezmezně věřila, ji zklamal a tento člověk pro ni přestavoval dobro, které ji teď také zklamalo.
Elena konečně nechala působit svoji temnou stránku, tu zlou. Celou dobu věděla, že ji v sobě má a v poslední době pro ni bylo těžší a těžší ji nenechat, aby ji ovládla.
Teď si ale až uvědomila, že dobro není stvořeno pro ni, že možná skutečně patří na Voldemortovu stranu. Znovu si vzpomněla na vzpomínku, kterou tajila i před Dracem.

Byla jasná noc a na obloze svítil kulatý měsíc.
Elena se v posteli neustále převracela a vrtěla. Něco ji nedalo spát.
Byl to rozhovor s Dracem, který vedli, když byla poprvé u Voldemorta.

"Jak si to myslel s tou černou magií, že je založená na jiném principu?" zeptala se tenkrát.
"Jen tak pro nic za nic se neříká, že ti, co umí použít černou magii, jsou zlí a zkažení. Je na tom něco pravdy. Černou magii musíš totiž čerpat ze sebe. Naprosto dobrý a neposkvrněný kouzelník by nesvedl ani to nejjednodušší kouzlo, ani kdyby byl tak mocný jako Brumbál. Takový člověk, ale snad ani neexistuje."
"A ty kouzla, která si mě učil, byla jak těžká?"
"Některá docela dost, ale tyhle kouzla musí zvládnout každý lepší smrtijed. Jedno z těch nejtěžších kouzel je například Avada Kevadra."
"To znamená, že kdyby Harry na Voldemorta namířil hůlkou a řekl Avada Kevadra, že se nic nestane?"
"Nespíš by se nic nestalo. O tom ale Potter už určitě ví. Někteří kouzelníci nad takovými kouzly musí strávit roky cvičení, aby se jim povedlo, a někomu se to nepovede nikdy."
"A někomu hned na první pokus."
Draco jen zakýval hlavou na souhlas.
"A ty? Jak dlouho to trvalo tobě?"
"Hned na poprvé se mi to povedlo."

Neustále jí to vrtalo hlavou. Za jak dlouho, by se ona dokázala naučit kletbu Avada Kevadra? Draco to zvládl hned na poprvé, ale tomu se nijak nedivila, protože už měla určitou představu o tom, jak je Draco mocný.
Elena se vzdala naděje, že dnes v noci ještě usne.
Vstala a sedla si na okenní parapet.
Podívala se na měsíc, který byl zrovna v úplňku.
Úplněk vždy obdivovala, měla z něho strach a zároveň se jí neskutečně líbil.
Něco jí zašimralo na noze. Podívala se tam a do ruky chytla malého broučka.
Chvíli si ho prohlížela a pak ho položila na okenní parapet. Sama se postavila na nohy.
Znovu se podívala na měsíc a ten jako by jí dával souhlas k tomu, co hodlala udělat.
Vytáhla hůlku a namířila na brouka.
Ještě jednou se nadechla a pak vyslovila tiché Avada Kevadra.
Z hůlky vytryskl oslnivý zelený záblesk a brouk se převrátil nohama nahoru.
Elena se rozhlédla po ložnici, jestli žádnou ze svých spolužaček neprobudila. Všechny dál klidně oddechovaly, takže přistoupila k oknu a hůlkou dloubla do brouka.
Nepohnul se. Byl mrtvý.
Dokázala to na první pokus.
Na první pokus dokázala použít úspěšně tu nejčernější kletbu, která existovala.

Do teď se na to snažila nemyslet. Až nyní to konečně přijala jako skutečnost. Jako hroznou, ale opravdovou skutečnost.
"Víte, co jste mi tím, že jste to přede mnou tajil, způsobil?" zeptala se Brumbála.
Nečekala ale na odpověď a dál Brumbálovi vyčítala.
"Byl to pro mě hrozný šok, když jsem zjistila, že ve mně koluje taková krev. Celou dobu jsem si myslela, že jsem jiná, než moji spolužáci z Nebelvíru. Ale myslet si to a mít to potvrzené je něco naprosto jiného. Připadala jsem si pak, jako bych je podváděla. A to jsem vlastně taky dělala. Abyste věděl, ne jen že jsem dcera Voldemorta, ale taky už nějakou dobu chodím s jeho největším smrtijedem, s Dracem."
Draco sykl. To byla přesně ta slova, která jí říkal, ať v žádném případě Brumbálovi neříká.
Elena si ho vůbec nevšímala a pokračovala.
"Jak vidíte, jsem spojená s tou druhou stranou mnohem víc, než si myslíte. A proto," Elena se ohlédla po Dracovi, protože cítila, jak jí čte myšlenky, které teprve chtěla říct nahlas. Zahleděl se jí do očí a jeho výraz jí říkal, že stojí při ní. "A proto, teď s Dracem odcházíme. Odcházíme z Bradavic a už se nikdy nevrátíme a veřejně se přidávám na stranu Voldemorta." Dokončila Elena svoji dlouhou řeč slavnostně.
Mezi tím, co na Brumbála křičela, vstala a teď už byla na půl cesty z pracovny. Draco se k ní okamžitě přidal, ale zastavil je Brumbál, který proběhl kolem stolu a chytl je za ramena.
"Prosím, nikam nechoďte." řekl jen.
Draco ale škubl ramenem, aby se vyprostil z Brumbálova sevření a řekl: "Ne pane profesore, tohle jsme měli udělat už dávno."
Chytl Elenu za ruku, aby si to náhodou ještě nerozmyslela a vyrazil ze dveří.

Draco a Hermiona- Skies of lust

17. ledna 2010 v 14:50
Drama odehrávající se mezi Dracem a Hermionou.





26. kapitola - Příběh zla

16. ledna 2010 v 18:29 Příběh zla
Pokračování


Brumbál si odkašlal. Oba dva se na něho podívali s překvapením v očích.
Při jejich myšlenkovém rozhovoru naprosto zapomněli, že s nimi v místnosti ještě někdo je.
Brumbál se celou dobu na ně jen potutelně usmíval a snažil se je nevyrušit.
"Hádám, že jste mi teď předvedli ukázkový myšlenkový rozhovor. Ano, ano, ten je taky ve Spojení duší zahrnut."
"Nic jiného mu neříkej." varoval Elenu ještě Draco.
"A co je tedy to Spojení duší?" zeptala se konečně Elena.
Draco se netrpělivě zavrtěl v křesle.
Brumbál si ještě nechal chvilku, než odpověděl.
"Spojení duší. Je to něco velice neobvyklého. Často se stává, že se vyskytne jen jednou za několik století. Jsem tedy velice poctěn, že sedím v jedné místnosti zrovna s vámi dvěma."
Brumbál si znovu oba dva pozorně prohlédl, než pokračoval dál.
"Kdy se vám to stalo?"
"Co se stalo?" nechápala Elena.
"Se Spojením duší se sice narodíte, ale za celý život u vás nemusí vypuknout, takže ani nemusíte vědět, že v sobě něco takového máte. Většinou se to spustí dotykem s dalším kouzelníkem, která má ještě nepropuklé Spojení duší."
"Tenkrát ve vlaku, když jsme jeli poprvé do Bradavic." řekl Draco.
"Ano, když jsme si podali ruce. Bylo to, jako by něco vybuchlo a nás chtělo pohltit to záhadné slunce, které se vytvořilo kolem našich rukou." zavzpomínala Elena.
"Ach ano, to je ono." Brumbál se zamyslel. Představoval si, jak to asi mohlo vypadat. Tolikrát o tom četl, ale bylo naprosto něco jiného, když o tom někdo mluvil z vlastních zkušeností.
"Celou dobu jsem to měl tady a nevšiml jsem si toho. Jak mi něco takového mohlo uniknout?"
"Tak co je tedy to Spojení duší?" nevydržel to už Draco. Konečně byli tak blízko toho, aby jim někdo řekl, co se to s nimi celá ta léta děje a on se teď místo toho rozplývá nad vlastními představami.
"Člověk, který se narodí se Spojením duší, se nemusí ještě ničeho obávat. Není to žádná závada, je to v podstatě jen další vlastnost navíc. Nikdy za celý život, ale nemusí přijít, že něco takového má, když se nedotkne někoho, kdo má také Spojení duší. Je to velice ojedinělá vlastnost a tedy velice nepravděpodobné je, že tito dva lidé se někdy potkají."
Brumbál si znovu oba dva pozorně prohlédl.
"Když to ale u nich propukne, mělo by se to projevovat tak, že si navzájem na určitou vzdálenost vidí do mysli, dokáží vycítit pocity a v jakém rozpoložení se nachází ta druhá bytost, navzájem vidí, cítí a slyší co ten druhý, dokáží si i předávat energii, když je potřeba. A bohužel, když jeden zemře, ve stejném okamžiku musí zemřít i ten druhý."
Elena se s Dracem na sebe ohromeně podívali. To, že jeden nedokáže přežít toho druhého nečekali, ale nevadilo jim to. Nedokázali si stejně představit život bez toho druhého.
"Ale nevím, jestli je to všechno pravda. Vyčetl jsem to jen z knih."
Elena si pomyslela, že to všechno nejspíš bude pravda, protože si moc dobře vzpomíná, jak Dracovi předávala svoji energii nebo když cítila jeho bolest a spousta dalších věcí. Draco ve stejnou chvíli došel k tomu samému závěru, moc dobře si pamatoval, jak ji tenkrát šel vysvobodit do lesa před upírama a jak viděl, i když byl na hradě, že je v nesnázích.
"Bohužel se často stává, že se tomu ti lidé snaží bránit a nakonec se z toho zblázní. Ale jak vidím, tak vy jste se s tím vyrovnali dobře."
"To ano, nic jiného nám stejně nezbylo." souhlasil Draco.
"Je mi ale moc líto, že jste za mnou hned nepřišli. Mohl jsem vám pomoct. Myslím, že jste to potřebovali. Oba dva za mnou můžete kdykoli přijít."
Elena i Draco věděli, že Brumbál jim už víc neřekne, a proto se zvedli k odchodu.
"Hlavně vy slečno za mnou přijďte, když budete mít nějaké nejasnosti." dořekl ještě Brumbál.
Draco, který stál už u dveří, se zasekl s rukou na klice.
Elena se obrátila k Brumbálovi.
"Jaké nejasnosti?" zeptala se.
Něco tady neklapalo. Jak Brumbál ví, že má v hlavě zmatek?
Brumbál se na Elenu zadíval. Uvažoval, jak to říct, aby zbytečně něco neprořekl.
"Slyšíte každou tady pana Malfoye myšlenku." řekl pomalu.
Elena na to nic neřekla. Čekala, co se z toho vyklube.
"Rodina Malfoyových je velmi blízká Voldemortovi a sám Draco Malfoy je jeden ze smrtijedů."
"Co?!" vykřikl Draco a přeběhl ode dveří Brumbálovu pracovnu. Zastavil se až naproti němu u stolu a zpříma se mu podíval do očí.
"Jak to víte?"
"Ach, Draco. Moc dobře jsem si všiml tvých schopností, čeho všeho jsi schopný, a jak jsi pro Voldemorta nepostradatelný."
Draco tomu nemohl uvěřit. Velice dbal na to, aby o něm nikdo jiný než z řad smrtijedů nic nevěděl. Byl tak vyvedený z míry, že si ani nevšiml, že ho Brumbál oslovil křestním jménem.
"A to jste mě celou dobu nechal dál studovat v Bradavicích?"
"Ano, nechal. Myslím si totiž, že je to tak bezpečnější pro nás i pro tebe. Pořád doufám v to, že se třeba přidáš na naši stranu. S tvými schopnostmi bys byl pro nás velice užitečný."
Draco si odfrkl. "To se nikdy nestane."
Draco se potřeboval uklidnit, a proto si znovu sedl do křesla a dál se zarputile mračil.
"A proto, že je Draco smrtijed," přistoupila Elena taky až ke stolu, "proto si myslíte, že bych potřebovala od vás pomoct?"
Věděla, že v tom musí být něco víc.
Brumbál si povzdechl.
"Možná bych ti měl něco povědět. Něco, co se ti nebude moc líbit, takže se raději znovu posaď."
Na toto Elena čekala. Posadila se vedle Draca a vyčkávala, až bude Brumbál pokračovat.
Brumbál upřel svoje oči někam nad Dracovu a Eleninu hlavu, jako by se propadl do svých vzpomínek.
"Celá ta léta, jsem ti něco tajil. Nevím, jestli jsem udělal dobře, ale věř, že to bylo pro tvoje dobro."
Brumbál se znovu hluboce nadechl, jako by to, co zrovna chce říct, bralo veškerou sílu.
"Znám tvé pravé rodiče. Oba dva."
Elena otevřela pusu údivem. Tak přece jen je to pravda.
"Cože? Vy-vy jste to celou dobu věděl a neřekl mi to?!"
Brumbál se zarazil. "Ty víš, kdo je tvůj otec?"
Elena se posměšně usmála. Její trpělivost přetekla.
"Jestli to vím. Sám Voldemort mi to řek do očí!" vykřikla.
Chtělo se jí brečet a při tom řvát vztekem.

Harry a Hermiona - Bosten

16. ledna 2010 v 18:19
Kraťoučné video, ale na druhou stranu je moc roztomilé.


25. kapitola - Příběh zla

16. ledna 2010 v 18:09 Příběh zla
Už to nebude dlouho trvat a bude konec povídky.
Nevím, na kolik kapitol to vyjde, protože si nedokážu odhadnout jak se rozepíšu.
Ale dějově, už jdeme pomalu do finále.
Tato kapitola je docela dost dlouhá, takže jsem ji rozdělila a udělala z ní více kapitola. Tu další dodám v nejbližší době. Snad ještě dneska.


Bez jediného slova došli ke chrliči a po točitých schodech až do Brumbálovy pracovny.
Brumbál se posadil za stůl na svoji židli s vysokým, bohatě zdobným opěradlem. Teprve pak se podíval na Elenu a Draca, kteří pořád nerozhodně postávali u dveří.
"Posaďte se." vyzval je a ukázal jim na dvě pohodlná křesla naproti sobě.
Draco se do křesla zabořil, ale Elena se posadila jen na krajíček, jakoby chtěla každou chvilku zase vstát.
Brumbálovy modré oči se zapíchli do Eleniných, která bez mrknutí oka mu pohled oplácela. Po chvilce se pohledem přenesl na Draca, kterému to ale nebylo vůbec příjemné.
Zamrkal a zeptal se: "Chtěl jste nám něco, pane profesore?"
Brumbál si povzdechl a opřel se na židli.
"Vy máte Spojení duší." řekl tak tiše, že ho sotva slyšeli.
"Ano, to my víme." odpověděl mu arogantně Draco.
Elena po něm střelila pohledem. Byli sice ve svízelné situaci, ale to neznamená, že bude nezdvořilý na Brumbála.
Elena došla k myšlence, že by bylo lepší, kdyby Brumbálovi řekli vše. Třeba by jim pomohl a ne jen se Spojením duší.
"Na to zapomeň!" řekl jí Draco v mysli.
"Proč? Třeba nám pomůže." ohradila se.
"On to tak. Jak by nám asi mohl pomoct?"
"Je přece stejně mocný jako Voldemort, tak určitě na něco přijde."
"Když je stejně mocný jako Voldemort, tak proč jsi nešla za ním, aby ti řekl, co je to Spojení duší."
Elena se na něho prudce otočila. Jak ho něco takového vůbec mohlo napadnout?
"Nechci, aby on to věděl."
"A Brumbál ti nevadí?"
"Ale vždyť už to ví? To jsi zapomněl nebo co?" Nechápala, kam tím Draco míří.
"To, že bys řekla Voldmortovi o Spojení duší ti vadí, ale že chceš Brumbálovi říct úplně všechno ti je jedno?"
"Brumbálovi věřím."
"To mu vážně chceš říct, že spolu chodíme? Že ty chodíš se smrtijedem? A sama jsi dcera Voldemorta?"
Elena se zamyslela.
Jak by to nejspíš vypadalo, kdyby mu to řekla? Když jí to teď Draco shrnul do dvou vět, přišlo jí to, jako by se přidala na stranu zla. Ale to ona rozhodně neudělá, nebo že by ano? Že by začínala cítit větší sympatie k té druhé straně?
A to ještě Draco nevěděl všechno. Něco mu neřekla. Neřekla to nikomu, protože se za to styděla. Při té vzpomínce jí přeběhl mráz po zádech.
"Nebo si myslíš, že to Brumbál ví?" ptal se dál Draco.
"Co ví?" Elena se tak nechala unést vlastními vzpomínkami, že zapomněla, o čem se před chvíli bavili.
"Že spolu chodíme a že jsi dcera Voldemorta."
Elena se zamyslela. Nikdy ji nenapadlo, že může ještě existovat nějaká osoba, která o ní ví její nejčernější tajnosti.
"Ne to si nemyslím. O tom mezi námi možná že ano. Nebo má určitě tušení. Ale že jsem Voldemortova dcera určitě neví. To by mi snad už dávno řekl."
"Ale pamatuješ si, jak si se poprvé setkala s Voldemortem?"
"Jak by ne."
"No tak tenkrát, když ti řekl, že je tvůj otec a ty jsi mu na to odpověděla, že mu nevěříš, tak on ti řekl: Copak Brumbál se ti o tom zapomněl zmínit?"
Ano, to doopravdy řekl, teď si už vzpomíná. Nechápala, jak může mít Draco takovou paměť na detaily.
"Ale to určitě řekl jen tak. Nikdy potom se nezmínil, že by o tom Brumbál věděl, to by nás snad varoval. Nemyslíš?"
"Asi ano. Máš pravdu."

Ron a Hermiona - I Nedd Your Grace

15. ledna 2010 v 19:09
Co je to pravá láska?
Že by Ron a Hermiona?



Harry a Hermiona - Ever the Same

15. ledna 2010 v 17:49
A jak hezký pár dokáže být i Harry a Hermiona.



Spřátelení

10. ledna 2010 v 18:09
Nechcete spřátelit?
Jestli ano tak mi napište.
Spřáteluju ale jen s blogama ktery se zajímají taky o Harryho Pottera.
Chcu totiž pak ke spřáteleným blogům často přidávat komentáře, protože mě to baví, ale můžu vám napsat svůj názor jen k tomu co i mě zajímá.
Takže mi napište, já se k vám kouknu a napíšu vám, jestli taky chci spřátelit.
Pak přidám na svůj bolg článek o vaši stránce.
Už se moc těším.

Spřátelení s Bárou

9. ledna 2010 v 16:19
Moje další spřátelení, tentokrát s Bárou.
Je to blog o Harrym Potterovi. (jak jinak)
Je moc hezký a má skvělé články.
Takže jestli chcete zjistit co je nového ve světě HP tak se určitě nezapomeňte stavit k ní na blog.

7. kapitola - Slibuji

4. ledna 2010 v 21:09 Slibuji
Poslední kapitola. Tak napiště prosím, jak se vám povídka líbila a jestli mám pokračovat v překládání. Díky moc.



Harry porazil Voldemorta a celý kouzelnický svět slavil vítězství. Avšak zatímco jeden hrdina byl oslavován, další hrdina odešel do stínů a jeho jméno bylo zapomenuto. Připomínali si ho jen ti, kteří ho nejvíc milovali.



"Vypadá tak klidně, jako by spal." Poznamenala Hermiona tiše, když poklekla vedle otevřené Dracovi rakve. Její oči hledali na Dracovu obličeji nějaké znamení, že přece jen ještě není mrtvý. Věděla, že je hloupost si myslet, že je Draco ještě na živu, ale přiznat si, že je pryč, že je doopravdy pryč, je mnohem těžší.

Natáhla ruku a pohladila bledou tvář, kterou tak dobře znala. Její prsty jemně sledovali kontury očí, nosu, úst. Slza jí stekla po tváři a spadla na její chvějící se ruku. Pak další a další.

Konečně vstala a Harry uzamkl Dracovo tělo v hrobce navždy.



Rok po skončení bitvy v Bradavicích

Hermionino srdce stále bolelo, kdykoli pomyslela na Draca, jak jí zachránil život, na jeho stříbrné oči, blonďaté vlasy a jeho okouzlující úsměv. Hermiona se vždy všechno snažila brát logicky a rozumně, vždy se jí podařilo zůstat na úrovni, dokonce při těch nehorších okamžicích, ale tohle bylo pro ni příliš bolestivé, nedokázala to zvládnout. Po Dracově smrti jí připadlo, jako by společně s ním zemřela i část jí samotné. Každý den probrečela a přála si, aby se vše změnilo.

Až pak si uvědomila, že Draco si přál, aby byla šťastná a pokračovala ve svém životě. Byla vděčná za všechno, co pro ni udělal. Naučil jí o bezpodmínečné lásce a o odpuštění. Snažila se o to, aby všichni viděli, že přece jen žije a trávila většinu času s lidmi, které měla ráda.



Hermiona přešla sama přes hřbitov. Její kroky se nesly hlasitou ozvěnou v tmě ponurého hřbitova. Ginny se nabídla, že půjde s ní, ale ona odmítla. Chtěla to udělat sama. Zastavila se u hrobu v tom nejtemnějším zákoutí. Hermiona se sklonila a položila na hrob kytici bílých růží. Na hrob Draca Malfoye.

"Draco, chci ti poděkovat za všechny krásné vzpomínky, které jsi mi dal. Děkuji ti, že jsi mi ukázal, co láska doopravdy je. Děkuji ti, že jsi mi ukázal, že láska nekončí smrtí. A tak dlouho, jak budu živa, na tebe nezapomenu." Přísahala Hermiona tiše, když poklekla před hrob a ruce sepjala v modlitbě. "Slibuji."

6. kapitola - Slibuji

4. ledna 2010 v 20:40 Slibuji
Předposlední kapitola.



Hermiona pevně zavřela oči a doufala, modlila se, že to všechno, co se stalo, byl jen sen, že Draco nebyl zasažen smrtící kletbou, že zrovna teď neumírá, a že ona ho už nemůže nijak zachránit.

"Hermiono…nebreč. Já za to nestojím…" natáhl ruku a dotkl se její tváře, ale přemohl ho záchvat kašle a jeho tělo se začalo svíjet v bolestech.

"Ach Draco, prosím, prosím…neumírej. B-budeš v pořádku." Vzlykla Hermiona, protože si nic z toho nechtěla připustit, i když ji Draco tak pevně držel za ruce. Chtěla pryč, odstranit zoufalou Dracovu tvář z mysli, ale věděla, že to může být naposled, co vidí Draca v plném vědomí, než…ne, to ne. On nemůže zemřít.

"P-proč…proč bych měl zemřít…Hermiono? Já…já nejsem zas tak slabý." Pousmál se svému slabému pokusu vylepšit atmosféru.

Hermiona se smutně usmála.

"Já…miluju tě Hermiono…V-víš to…že jo?" zašeptal a otočil se čelem k ní. Jeho krásná tvář byla napnutá bolestí, kterou musel trpět. Jeho prsty pevně sevřeli Hermioninu ruku a jeho bledé rty ji políbily.

Hermiona prudce přikývla. Její oči byly rudé a nateklé. "J-já tebe taky miluju Draco. Proto musíš zůstat na živu. Pro mě…prosím." Hlas se jí třást. Vyslovovat každé slovo bylo pro ni ještě těží přes vzlyky. I předtím, než to řekla, věděla, že Draco něco takového nedokáže. Jeho dech byl stále pomalejší a studené kapky potu mu stékali po čele.

Draco se pokusil o slabý usměv. "Hermiono…s-starat se o tebe. Já vím…vím, že Weasley se o tebe postará…víc, než si můžu přát." Natáhl se a chvějícíma rukama setřel z Hermioniny skvrnité tváře slzy.

"N-ne Draco. Nikdo tě nemůže nahradit." Zašeptala Hermiona a zavrtěla divoce hlavou. "Miluju tě." Opakovala a svírala pevně jeho ruku na svém srdci.

"Znovu…znovu se uvidíme…slibuji." Napůl se usmál. A pak na posledy v životě zavřel své krásné, stříbrné oči.

"Draco, NE! Draco!" vykřikla Hermiona, chytila ho za ramena a prudce s ním zatřásla. "Nejsi mrtvý, Draco, ty nejsi! Probuď se prosím! Musíš…nemůžeš zemřít…" její nářek utichl v nekontrolovatelný vzlykot. Objala Draca a přála si, aby všechno toto byl jen sen. Dlouhý, bolestivý sen, který zmizí, hned jak se probudí.

5. kapitola - Slibuji

4. ledna 2010 v 20:19 Slibuji
"Draco! Ne!" vykřikla Hermiona a rozeběhla se k němu. Padla po jeho boku na kolena a zoufale objala jeho ještě teplé tělo. "D-Draco nemůžeš…nemůžeš umřít. Prosím!"

"Co to tu máme? Špinavá malá mudlovská šmejdka pláče nad tělem svého mrtvého miláčka Draca? Ozval se na za ní vysoký, pronikavý a posměšný hlas Bellatrix Lestrangové. Hermiona v rozhořčení vyskočila na nohy. Oči jí zářily hněvem, když zírala na osobu, která zabila Siriuse a…Draca.

"Stupefy!" vykřikla a ukázala na Bellatrix hůlkou, která se nestačila bránit, a spadl dozadu na záda. Hermiona Bellatrix nenáviděla, ale nedokázala použít kletbu Avada Kevadra, i když si přála, aby tato osoba byla mrtvá.

"H-Hermiono…" upoutal jí slabý Dracův hlas. Otočila k němu hlavu a sklonila se nad něj. Skousla si rty, aby zabránila chvění.

"Dojdu…dojdu pro někoho Draco. Budeš v pořádku. S-Slibuju. Jen počkej tady." Chtěla si stoupnout, ale Draco ji chytil za ruku a pevně ji držel.

"Ne…ne." Prosil. "Zůstaň se mnou…" Nedokázal dokončit větu, protože se silně rozkašlal. Hermiona sebou trhla. Neměla to srdce vidět Draca v takových bolestech, ale nedokázal mu nijak utišit bolest.

"N…neboj se o m-mně. J-jsem v pořádku." Podařilo se dracovi říct, i když se jeho tvář zkřivila bolestí.

"Draco…proč? Proč jsi to udělal?" zašeptala náhle Hermiona, když se dívala na jeho zoufalý obličej.

"Ty jsi opravdu moc krásná Grangerová." Zašeptal Draco. Jeho známý úsměv se mu rozlil na tváři. "N..není to zřejmé?…Chtěl jsem tě chránit…. Nemůžeš….nemůžeš zemřít dřív než já.

Hermioniny oči se zalily slzami. Snažila se je zadržet, ale slzy si nedají poručit.



"Hermiono, chci, abys věděla, že tě miluju a budu tě milovat vždycky, ať se stane cokoli." Řekl naléhavě Draco, když se díval do těch jejích teple hnědých očí chvíli před zahájením bitvy. "A když zemřu během to-"

"Ne, Draco, prosím. Neříkej to." Prosila Hermiona a položila mu chvějící se prst na rty "Nezemřeš. Nikdo z nás."

Draco jí jemně prst sundal. Jeho stříbrné oči byly vážnější a zadumanější než kdy jindy. "Hermiono, je velmi pravděpodobné, že se to stane. Všichni smrtijedi jdou po mně. Zradil jsem přece Voldemorta. Jen ti chci říct tohle. Pokud bych zemřel, nebreč pro mě Hermiono. Představ si, že my dva společně, to byl jen sen, krásný a dlouhý sen. A teď, když ses probudila, je načase zapomenout. Musíš žít dál svůj život, najít si někoho lepšího, někoho, kdo si tě zaslouží."

Hermioně z očí vytryskly slzy, když ho pevně objala. "Prosím tě, Draco, buď opatrný."

Draco se znovu usmál, když ji měl tak blízko sebe. Ten úsměv ji ujistil, že všechno bude v pořádku. Úsměv, který jí řekl, že tu bude vždy pro ni a bude ji chránit, bez ohledu na to, co se stane.

4. kapitola - Slibuji

4. ledna 2010 v 18:59 Slibuji
Další vzpomínka.


"Malfoyi, tty jsi mě políbil?" Koktala Hermiona. Nemohla uvěřit tomu, co se právě stalo. Šla zrovna z knihovny do Nebelvíské společenské místnosti, když na chodbě potkala Malfoye. Čekala, že ji znovu urazí, posměšně se ušklíbne a jako obvykle ji nazve mudlovskou šmejdkou. Rozhodně ale nečekala, že ji chytne za ruce a bez varování přitiskne svoje rty na jeho.

On ale klidně pokrčil rameny, jako by nebylo nic špatného na tom, že zrovna políbil dívku, kterou tak dlouho nenáviděl. "Jo to jsem udělal."

Chtěla být naštvaná, nadal Dracu Malfoyovi a dát mu facku jako ve třetím ročníku. Kupodivu se nedokázala přimět, aby něco z toho udělala. Místo toho cítila zmatek a možná i trochu zvědavost. A právě proto řekla jen: "Proč?"

"Válka se blíží, ne? Kdoví, zda jeden z nás v boji nezemře? A pokud se to stane, nebudu mít znovu šanci tě políbit."

"To jo, ale proč bys mě chtěl vůbec někdy políbit?" zeptala se Hermiona netrpělivě, snažíc se odolat nutkání dupnout si nohou.

"Jsi krásná Grangerová" ušklíbl se, ale pak se mu výraz ve tváři změnil, když zaváhal "Je to tak nějak nevím rozkošné, když máš neustále pomořenou hlavu v knihách." Zamumlal a odvrátil od ní pohled. "A taky, když jsi nervózní, tak skousneš spodní ret. A spousta dalších věcí."

Rozhostilo se ticho. Malfoy se díval svýma stříbrnýma očima do těch jejích hnědých. Čekal na její reakci. Hermiona otevřela ústa a hloupě je znovu zavřela.

"Tty jsi mě Malfoyi sledoval?" zeptala se Hermiona nakonec jen aby prolomila ticho. Doopravdy ale myslela na to, že ji nazval rozkošnou nebo tak nějak.

"Možná." Odpověděl mrzutě, ale jeho oči jiskřily. "Záleží na tom?"

"Samozřejmě, že na tom záleží." Odsekla Hermiona podrážděně. "Ty jsi…prostě jsi mě jen políbil. Malfoy, proboha! Co se stalo se všemi těmi urážkami a mudlovskou šmejdkou a chováním se jako ten největší parchant. Proč jsi mě najednou…ehm, rozkošná?" její hlas se vytratil. Sklonila hlavu a tváře jí zrůžověly.

Podíval se na ní pobavený její reakcí, což Hermionu ještě víc rozhořčilo. Rozhořčeně si povzdechl. "Opravdu to nechápeš? Myslel jsem si Grangerová, že ty se svým intelektem jsi na to už dávno přišla."

"Na co jsem měla přijít?" zeptala se Hermiona zmateně.

Malfoy se na ni znovu podíval. "Přijít na to…na to, že, no dobře, že tě mám rád." Odpověděl tiše a mírně pozvedl obočí. "Uspokojilo to tvoji nesnesitelnou zvědavost?"

Hermiona otevřela pusu dokořán. Nemohla uvěřit tomu, co právě řekl. Byla tak ohromena, že si ani nevšimla jeho urážky. Že by mluvil pravdu? Že by se mu vážně líbila? Ona, Hermiona Grangerová, nejlepší kamarádka Harryho Pottera, s neustále rozcuchanými vlasy, velkými předními zuby, největší šprtka, ona že by se líbila Dracu Malfoyovi?

To nemohl…nemohl…nemůže ji mít rád! Když ale nad tím přemýšlela, tváře ji znovu zčervenaly a srdce ji bušilo tak silně, že si myslela, že každou chvilku musí vybuchnout.

Měla si to uvědomit už dřív.

Všechny ty okamžiky, kdy ho přistihla, jak se na ni dívá. Vždy, když odpověděla na nějakou profesorovu otázku, se na ni podíval pohledem plným obdivu. A dokonce, když se podívala jeho směrem, tak se usmál.

Ty momenty tedy nebyly jen její fantazií.


3. kapitola - Slibuji

3. ledna 2010 v 19:19 Slibuji
To ještě není konec.



"Ten Malfoy se zas musí…fretka?"zašeptal Ron hlasem plným dojmu a strachu zároveň. Hermiona byla tak ohromená, že všechno, co dokázala udělat, bylo jen kývnutí hlavou. Dívala se na čistě bílou fretku, která teď byla na stejném místě, kde před chvíli stál Malfoy.

Profesor Moody se přes svoje kulhání přibližoval k Malfoyovi rychlými a ostrými kroky. Fretka strachy vypískla. "Budu vás muset naučit pár lekcí, vy páchnoucí zbabělče." Zavrčel, když hůlkou namířil na fretku a ta se vznesla dobrých deset stop do vzduchu, s hlasitým plesknutím dopadla na zem a znovu se vznesla. Fretka bezmocně škubala nohama i ocasem.

To bylo víc, než co si kdy Hermiona přála. Tak tak dokázala zadržovat smích, když viděla, jak profesor Moody nechává dopadnou fretku na tvrdou kamennou podlahu a znovu ji vznese vzhůru. Několik studentů se shromáždilo kolem Vstupní síně, aby se podívali, co se to děje. Ukazovali si na fretku. Někteří byli v šoku, ale zbytek se už nesnažil zadržovat smích a všichni do jednoho si ukazovali na fretku.

"Profesore Moody!" ozval se náhlý výkřik po Hermionině pravici. Profesorka McGonagallová spěchala dolů ze schodů s vepsanou nedůvěrou ve tváři. "Co to děláte? To je student?" vykřikla. Okamžitě vytáhla hůlku a zamířila ji na fretku. Malfoy se několikrát otočil a už tu byl zase v lidské podobě.

Malfoy vstal, ale ještě jednou se zapotácel. Vlasy měl celé rozcuchané a byl celý rudý rozpaky a ponížením. Hodil škodolibý pohled na Moodyho, který se zrovna hádal s profesorkou McGonagallovou o správném způsobu trestání studentů.

Dav se stejně rychle jak se kolem Malfoye shromáždil se i rozptýlil. Studenti se ještě pořád chichotali a šuškali si o tom, co právě viděli.

"Škubající malá fretka se ti nelíbila Malfoyi?" zeptala se kousavě Hermiona, když se Harry s Ronem otočili k odchodu a smáli se Malfoyovu rozzuřenému výrazu.

Úžasně poskakující fretka, tak ji Ron nazval. Ale Hermiona si potají myslela, že byla vlastně roztomilá.


"Hermiono pozor!" Hermiona stačila jen otočit hlavou, aby spatřila červené paprsky, které se k ní blížili. Oči se jí rozšířily hrůzou, nezvedla ani hůlku, protože věděla, že je už pozdě.

Co ale nečekala, bylo, že se temná postava, která to všechno pozorovala, rozeběhne a skočí před ní.

Hermioně se zdálo, že se zastavil čas. Dívala se, jak tělo Draca Malfoye spadlo s hlasitým žuchnutím na zem. Draco měl obličej skroucený nevýslovnou bolestí.

2. kapitola - Slibuji

3. ledna 2010 v 18:50 Slibuji
Pokračování.


"Morrer dolorosamente!"
Hermiona zvedla hlavu právě včas, aby uviděla oslepující záblesk červeného světla. Instinktivně se mu vyhnula. Paprsek světla prolétl kolem ní, jen pár centimetrů od ucha. Když se k ní útočník otočil, zvedla hůlku a vykřikla: "Petrificus Totalus!" Smrtijed se žuchnutím spadl na zem.

Hermiona vydechla úlevou a uvědomila si, jak divoce jí bije srdce. Myslela si, že určitě umře.

Morrer dolorosamente. Hermiona se otřásla při pouhém pomyšlení na smrtící kletbu. Nebylo žádným překvapením, že sám Voldemort toto kouzlo vymyslel. Na rozdíl od Avada Kevadra, které hned na místě zabije bezbolestně oběť, morrer dolorosamente mučilo oběť, dokut nezemřela. Byla to kombinace dvou kouzel, která se nepromíjí - Crucio a Avada Kevadra.


"Koukni se, on brečí." Uchechtl se Malfoy, když sledoval, jak Hagrid pospíchá zpět do své boudy. Grabe a Goyl se smíchem málem váleli. "To je k pláči. A když si pomyslím, že to má být náš učitel!"

Hermionina trpělivost začala přetékat, když slyšela Malfoyova zlomyslná slova. Jak se opovažuje urážet Hagrida! Bez přemýšlení o tom, co dělá, rychle jako blesk přiběhla k Malfoyovi a vší silou, kterou mohla sebrat mu, vrazila facku. Malfoy se zapotácel a ohromeně zíral na Hermionu. Vypadal úplně šokovaný.

Malfoy a jeho společníci na nic nečekali a schovali se do sklepení.

"Hermiono, to bylo naprosto úžasné." Řekl Ron po chvilce trapného ticha, kdy se na Hermionu díval se šokem smíšeným s úctou. "Nevěděl jsem, co v tobě máme."

Hermiona se zasmála, i když poněkud rozechvěle. Ona byla obvykle klidná a rozumná, ten, kdo se pokusí zastavit boj ještě před tím, než začne. Kdo by si pomyslel, že ona dá facku spolužákovy?

Musela si přiznat, že Draco Malfoy byl první a nejspíš i poslední osobou, kvůli které dokázala ztratit nervy.


"Neville! Ach ne Neville!" Hermiona zalapala v hrůze po dechu, když koutkem oka spatřila, jak Nevilla trefil zelený paprsek přímo doprostřed hrudi. Hermiona se hnala k Nevillovi a znovu a znovu se modlila, aby byl v pořádku.

Lenka byla první, kdo se k němu dostal. Její tvář byla omámená a nevěřící. Svezla se na kolena vedle Nevilla, natáhla se k němu a kolébala ho v náruči. "Neville…?"

"Ne, to nemůže být pravda. Ne Nevill, nemůže být mrtvý." Křičel hlas v její hlavě, když se dívala na nehybné Nevillovo tělo. Nemělo smysl popírat pravdu. Nikdo nemůže přežít kletbu Avada Kevadra.

"Lenko! Hermiono! Musíme jít dál. Musíme bojovat. Nemůžeme nechat zemřít Nevilla nadarmo!" Hermiona se prudce vzpamatovala ze šoku, když uslyšela řvoucí Ronův hlas přes silný a studený vítr. Otočila hlavu, aby pomohla Ronovi v boji proti Dolohlavovi. Ale nebylo třeba, protože Ron ho jedním ohromujícím kouzlem seslal k zemi. Jejich oči se setkaly, jak si vyměnili pohled plná tiché podpory.

"Ron má pravdu Lenko. Musíme bojovat dál." Řekla Hermiona, ale vyšel z ní jen chraptivý šepot, když se dívala na chladné a nehybné tělo svého přítele.

Hermiona uviděla v Lenčiných očích něco, co tam ještě nikdy neviděla. Byl to výraz odhodlání, pohled plný nenávisti a zuřivosti. Lenka umístila Nevilla jemně na zem, než se rozeběhla naproti smrtijedům a na jednoho po druhém střílela zuřivě kletby.

Láska dělá s lidmi neobyčejné a překvapující věci, stejně jako smrt