Březen 2010

7. kapitola - Dvě cesty osudu

30. března 2010 v 19:19 Dvě cesty osudu
V této kapitole se vracíme k Julii. Není to vlastně důležité, ale tato kapitola se odehrává ve stejný okamžik jako ta předešlá, jenže je jen o Julii. Chtěla bych také podotknout, abyste si všimli, jaký je rozdíl mezi vztahem Lucrecia/ Draco a Julie/ Harry.
Láska je láska, ale může být pokaždé v jiné podobě. A také to nasvědčuje něco o charakteru hlavních postev, tedy Lucrecii a Juli.


Julie se vyděšeně posadila na posteli.
Celá ošetřovna byla zahalena ve tmě, ale ona moc dobře věděla, že něco není v pořádku. Když spala ve své posteli, tak by ji nedokázala probudit ani siréna, ale v okamžiku, kdy měla přespat někde jinde, měla velice lehký spánek.
A tentokrát ji možná zachránil život.
Po chvilce, kdy si její oči přivykly tmě, spatřila obrys postavy stojící před její postelí.
Ta postava na ni stejně jako ona hleděla a strnule stála zjevně asi ještě vyděšená její nečekanou reakcí.
Julie byla tak vylekaná, že nedokázala ani začít křičet, což by ji možná jediné v této situaci zachránilo, protože by svým křikem určitě někoho přivolala na pomoc.
Místo toho tu jen bezbranně sedí a čeká na to, co v zápětí přijde.
To co ale nečekala bylo, že ta postava si oddychne úlevou a začne se smát.
"Ty jsi mě teda vylekala." řekl Julii velmi známý hlas.
"To děláš i normálně? S tebou bych teda nechtěl spát na jednom pokoji." řekl ještě a popošel k ní blíž, při čemž vstoupil do měsíčního paprsku a Julie konečně mohla spatřit tvář, o které se jí zdálo skoro každou noc, Harryho Pottera.
"Tak se nemáš ke mně takhle v noci plížit." řekla s úsměvem na rtech. "Co tu vůbec děláš?"
Harry si nervózně přešlápl.
"Nemohu zajít na svojí kamarádkou na ošetřovnu?" zeptal se, ale do očí se jí odmítal podívat.
"To ano, ale proč v noci?" vyzvídala dál.
"No já…" znovu si přešlápl a očima těkal po zemi. "Já jsem myslel, že budeš spát. Přinesl jsem ti květiny." řekl a konečně se jí podíval do očí a vytáhl kytici, kterou celou dobu skrýval za zády.
"Jé to jsi hodný." Pochválila ho Julie a ukázala mu na prázdnou vázu na nočním stolku.
Harry k ní přešel a velice pomalu do ní aranžoval květiny. Snažil se oddálit chvíli, kdy se bude muset znovu podívat Julii do očí, protože při každém takovém pohledu se mu zkroutily všechny vnitřnosti, nohy se roztřásly a srdce se zastavilo.
Julie si povytáhla peřinu výš. Byla značně nervózní, ale snažila se to nedávat najevo. Moc dobře si všimla Harryho divného chování. Věděla, že ho nachytala. Nejspíš by jí sem přišel dát květiny a na chvilku by si jí prohlížel, jak spí a pak by zase potichu odešel. Naprosto mu takto překazila plány. Nechtěla ho přivádět do ještě trapnější situace a proto se ho raději ani neptala, proč jí ty květiny nedal včera, když za ní přišel s novými úkoly.
Harry za ní chodil každý den, co byla na ošetřovně. Nic jí nebylo, jen si při své šikovnosti jí zase vybuchl lektvar a madam Pomfreyová si ji zde chtěla nechat, až si bude jistá, že to na ní nezanechalo žádné nežádoucí účinky.
Harry se konečně otočil od květin a sedl si na okraj její postele.
"Kdy už tě pustí?" zeptal se jí po chvilce.
"Já jí říkám pokaždé, když se tu objeví, že to už mám v pořádku, ale ona pořád že chce mít jistotu. Ale říkala cosi, že snad už zítra."
"Tak to je dobře. Už nám chybíš. Ale kdyby si tě tu chtěla ještě nechat, tak za tebou určitě zítra přijdu." řekl jí Harry a vstal z postele.
"Ty už odcházíš?" vyhrkla zoufale Julie. Až pozdě si uvědomila, jak to asi znělo. Ale byla do Harryho zamilovaná snad od prvního okamžiku, kdy ho spatřila. A v poslední době se zdálo, že ani ona mu není lhostejná.
"No ano, měla bys spát." řekl Harry a naposledy se na ni usmál, než vyšel z ošetřovny.
Julie si znovu lehla, ale teď rozhodně neměla myšlenky na spánek, měla plnou hlavu těch zelených očí.

15. kapitola - Osudová chyba

28. března 2010 v 18:09 Osudová chyba
Sice by to mohlo vypadat, jakože je to konec. A myslím, že by se mi i takový konec líbil, protože je to zcela můj styl, ale to vám nemůžu udělat. Zbývá ještě jedna kapitola, ale ta už bude vážně poslední.


Hermiona seděla na trávě. Užívala si začínajícího léta, prvních teplých večerů.
Přemýšlela o Dracovi. V posledních dnech se jí zdál zvláštní, nervózní a roztěkaný a přesto čím dál častěji vyhledával její společnost. Možná, že jediná ona ho dokázala uklidnit.
Moc ráda by se ho zeptala, jestli ho něco trápí, ale to nemohla. Určitě by jí neodpověděl. S ničím se jí nesvěřoval a o ničem důležitém se s ní nechtěl bavit, hledal u ní jen zábavu a rozptýlení a to mu ona poskytovala.
Ještě by si pak mohl myslet, že má o něho starost, nebo dokonce, že se do něho zamilovala. A nic takového ona necítí, takovéto city si musí uchovat pro někoho mnohem lepšího než je Draco Malfoy.
Přesto se jí vnitřnosti skroutila slastí, když ho spatřila přicházet v měsíčním světle. Byl už večer, ale venku v tuto roční dobu začínalo být teplo a proto měl na sobě jen košili, pod kterou se rýsovali svaly.
Nevěděla, proč se s ní chtěl sejít na školních pozemcích a ne jako obvykle v Komnatě nejvyšší potřeby. Teď by se jí ale hodila ta komnata, protože znovu dostávala chuť strhat z něho tu košili.
Postavil se před ní a beze slova se na ni dál díval. V očích se mu odrážel měsíc a Hermionu ten pohled mrazil na zádech. Takový výraz většinou nemá, když se na ni dívá.
"Malfoyi?" oslovila ho, aby přerušila to tíživé ticho.
Začínala si uvědomovat, že dnešní schůzka bude asi jiná než všechny předešlé.
Draco dál před ní stál a nic neříkal.
"Stalo se něco?" zeptala se ho.
Draco se konečně probudil. Nadechl se, jakoby se chystal říct něco hodně důležitého.
"Ano stalo." Vypadlo ale jen z něho.
Hermionu už to přestávalo bavit. Byla to ženská, takže ji neskutečně zajímalo, co se děje, ale nebude to z něho tahat, když jí to sám nechce říct.
Hermiona se ale dál už ani nemusela snažit, protože tentokrát si vzal slovo Draco.
"Stalo se toho hodně. Nevěděl jsem, jestli ti to mám říct, ale pak jsem uznal za vhodné ti to povědět. Přece jen si to po tom všem zasloužíš."
Odmlčel se, ale když uviděl, že Hermiona na to nic nehodlá říct, tak pokračoval.
Zjevně to chtěl mít co nejrychleji za sebou.
"Já vím, že to všechno bylo nezávazné, že to nic neznamenalo a že nás vlastně nic k sobě neváže."
Hermina zakývala hlavou na souhlas.
Draco podpořen jejím souhlasem pokračoval dál.
"Přesto si myslím, že si zasloužíš, abych se s tebou rozloučil."
"Rozloučil? Proč by ses loučil?" nechápala Hermiona.
Draco se krátce usmál nad jejím zmateným výrazem.
"Odcházím."
"Odcházíš?!" vykřikla Hermiona.
Byla to pro ni rána a nic z toho nechápala.
"Ano odcházím." Přitakal Draco.
"Co? Proč? Kam?"
"Kde budu, ti nemůžu říct. Už jen to, že jsem ti prozradil tohle, by mě mohlo stát život. Nikdo jiný v Bradavicích kromě tebe o ničem neví."
Hermiona si ani pořádně neuvědomovala, co Draco říká.
"Ale proč?" zeptala se ještě jednou.
Draco nejdřív neodpovídal, jen si ji prohlížel. Možná přemýšlel, jestli je natolik důvěryhodná osoba, aby jí svěřil své tajemství.
A pak, aniž by ji nějak upozornil, si vyhrnul rukáv a tak odhalil znamení zla, které se mu svíjelo na předloktí.
Hermiona zalapala po dechu.
Tak přeci jen. Tenhle den někdy musel nastat, ale nečekala, že tak brzo.
Teď před ní stojí v plné své nádheře smrtijed.
"Mám to teprve od včerejška." Řekl Draco jakoby na obhajobu. "Chápeš, že tu teď dál nemůžu zůstávat. Příště až se setkáme, tak budeme nepřátelé na život a na smrt."
"Je mi to naprosto jasné."
"Jen se chci ubezpečit, že jsi od nás nečekala něco víc, protože já jsem to bral jenom jako zábavu. Nic k tobě necítím." Řekl Draco chladně a nepřístupně.
Hermiona jen zakývala hlavou na souhlas. Raději nechtěla nic říct, aby se neprozradila, že má slzy na krajíčku.
"Sbohem Grangerová." Řekl jí naposledy. Pak kolem ní bez jediného pohledu prošel a navždy zmizel ve tmě.
Hermiona když věděla, že už ji nemůže vidět, svezla se do trávy a dala průchod svým slzám.
Nevěděla, proč brečí. Nedokázala si nijak vysvětlit svůj náhlý smutek.

Fred / Hermiona / Ron - The Letter

28. března 2010 v 17:09
Jaké to asi je, když milujete dívku, jenže ona si víc všímá vašeho bratra než vás?


1. kapitola - Časová smyčka

27. března 2010 v 20:30 Časová smyčka
Moje nová povídka. Doufám, že vás zaujme. A je to snad první povídka, kterou píšu a zároveň nevím, jak to celé dopadne. Teda nějakou neurčitou představu mám, ale ta je hodně neurčitá. Takže budu brát ispiraci všude možně a to i z vašich komentářů. Tak se snažte a pište.


"Pohněte sebou."
Popostrkovala Hermiona Rona a Harry. "Nechci tvrdnout v hradě, když je venku tak krásně."
Hermiona měla dneska výbornou náladu. Možná to udělalo to sluníčko, které jak čekala je poslední v letošním roce. Už od rána seděla jak na trní a netrpělivě čekala, až skončí vyučování, aby mohla vyběhnout ven a užít si teplého počasí.
Harry s Ronem na ni jen udiveně hleděli, když kolem nich radostně tančila a hnala je při tom na školní pozemky.
Hermiona ještě celá roztančená málem vrazila do skupinky tří nepřátelských zmijozelských. Rázem jí zmrzl úsměv na rtech.
Myslela si, že ji nic už nemůže zkazit dnešní den, jenže to zcela zapomněla na Malfoye.
Proč se vždycky musí objevit v tu nejmíň vhodnou dobu?
"To ses jako snažila tancovat Grangerová?" začal se jí posmívat Malfoy.
Hermiona nechtěla zbytečně vyvolávat hádku a proto raději mlčela a vražedně na něho zhlížela.
"Ztratila jsi řeč?" dál si ji dobíral, ale doopravdy ho zarazilo, že mu nijak neodporovala. Většinou měla pro něho okamžitou odpověď, kterou mu setřela úsměv z tváře.
"Co je ti do toho Malfoyi." Rozvázal se konečně Hermioně jazyk.
"To ses možná snažila dávat hodiny tance Potterovi a Weasleymu. S takovýma kopytama to máš ale marné." Snažil se vyprovokovat Harryho a Rona. Hrozně se dneska nudil a nějaká menší roztržka by ho aspoň na chvíli zabavila.
"Jaká kopyta? Vždyť my přece umíme tancovat, museli jsme se to učit na vánoční ples, nepamatuješ?" vyjel na něho okamžitě Ron.
Proč jen on si musí každou narážku brát tak osobně? Už by po těch letech mohl vědět, že se je Malfoy snaží pokaždé jen vyprovokovat.
"Jo ty myslíš ten vánoční ples. To jsem se ale taky málem udusil smíchem, když jsem vás pozoroval, jak tak dupete. To už i trol dokáže mí víc elegance než vy dva."
Hermiona se musela ušklíbnout, něco na tom bylo.
Přišlo jí vtipné, že se zrovna baví o tanci. Ten Malfoy je ale ubohý, když si nedokáže najít aspoň něco lepšího.
Ron to ale očividně takto se smíchem nebral. Přiřítil se k Dracovi s napůl vytáhnou hůlkou, než se ho ale mohl jen dotknout, už ležel o pár metrů dál na zádech.
Draco a jeho kumpáni se rozesmáli.
"Víš Weasley já na rozdíl od tebe dokážu používat toto." Řekl a ukázal mu hůlku, kterou držel v ruce.
Hermioně se začínali pomalu hroutit skvělé představy o dnešním dni.
Když z toho všichni vyváznou živí a zdraví, tak zbytek dne stráví posloucháním nadávek na Malfoye.
Když pohlédla do těch jeho chladných očí, v těle se jí rozlil neuvěřitelný vztek.
Vyrazila k němu a na rozdíl od Rona si hůlku vytáhla.
"Ty jeden. Mám tě už plny zuby. Všechno vždycky musíš zkazit." Rozkřičela se na něho a nakráčela si to těsně před něho a svoji hůlku mu zapíchla do prsou.
Draco pocítil strach. Věděl, že s Hermionou není radno si zahrávat. Nedal na sobě ale nic znát a dál se jí s nechutí díval do očí.
Jeho mozek ale pracoval na plné obrátky. Byl v hodně špatné situaci. Stačí trošku a Hermiona proti němu vyšle kouzlo, kterému by se neměl jak bránit, když její hůlka je ještě pořád
zapíchlá do jeho hrudi.
Uvědomil si ale, že ještě pořád v ruce drží vlastní hůlku. Proto rychlím pohybem, aby nestačil nikdo zareagovat, ji zvedl a položil ji Hermioně pod krk.
Hermiona zamrkala, uvědomila si, že ztratila výhodu, ale dál se nehodlala vzdávat.
Draco naproti tomu si byl vědom, že si moc nepomohl, pořád se nemá jak bránit proti Hermioně, ale aspoň se tím zbavil Pottera a Weasleyho, kteří jí teď neměli jak pomoct.
"Si myslíš, že na mě máš?" zeptala se ho odvážně Hermiona, aniž se pohnula. "Nemáš tak rychlé reakce, abys stačil vyslat na mě kouzlo, když to já udělám první."
"To si ale jenom myslíš." Odpověděl ji Draco. "Nechceš se raději o tom přesvědčit?"
Hermiona dál hleděla nahoru do těch ledových očí. Nechtěla mu doopravdy ublížit, jenže co když on jí ano. Rozhodla se proto pro nejlepší variantu, pro odzbrojovací kouzlo.
Aniž by se přestala dívat do těch chladných očí, vykřikla.
"Experia…"
"Experia…"
Začal ve stejný okamžik i Draco. Dokázal si v jejích očích přečíst všechno a tak věděl, kdy na něho hodlá zaútočit.
"mus!" dořekli současně oba dva.

Tom a Hermiona - Someone I am made for

27. března 2010 v 17:59
Harry a Hermiona jsou vráceni zpátky v čase do dob mládí Voldemorta, aby změnili jeho budoucnost.
Bohužel Harry zkončí na oštřovně, takže na Hermionu padne všechno břímě. Je to chytrá holka a tak není přece žádný problém, aby to nezvládla.
Jenže to nemohla čekat, jak na ni mladý Tom Riddle zapůsobí.



Nová povídka Časová smyčka

27. března 2010 v 16:39
Postavy: Hermiona, Draco, Tom Riddle, Brumbál

Pár: Draco/Hermiona/Tom

Děj: Hermiona a Draco se vždy nesnášeli. Jenže co když se dostanou do takových nesnází, že jim nezbyde nic jiného, než společně spolupracovat. A do všech těžkostí se ještě připlete ta velká kozelnice láska.

smyčka času

Ron a Hermiona - Only You

27. března 2010 v 15:49
Ron a Hemriona jsou klasika, ktará se nikdy neomrzí.



6. kapitola - Dvě cesty osudu

26. března 2010 v 18:40 Dvě cesty osudu
A zas jsem se po dlouhé době době vrátila k této povídce. No jo jsem hrozná já vím.
Tato povídka mě hrozně baví a proto se mi ji asi nechce psát, protože se s ní nikdy nechci rozloučit.
Tak ale napiště mi do komentářů svůj názor na tuto povídku, protože mě třeba tím donutíte abych ji přidávala pravidejněji.


Bylo už krátce po půlnoci, ale Lucrecia ještě nebyla unavená.
Měla toho hodně na přemýšlení, a dokud si neurovná své myšlenky a pocity, nedokáže usnout.
I když si spousta lidí myslelo, že ji na její rodině už nezáleží, opak byl pravdou.
Ve skutečnosti měla své rodiče ráda. Nemůže jen tak zapomenout na tolik šťastných okamžiků, které s nimi prožila a na to, že vždycky jí byli ochotni pomoct a vždy u nich našla rameno na vyplakání.
Byla by ale strašně ráda, kdyby ji jednou taky poplácali po rameni a pochválili ji. Jenže to oni neudělají, podle nich zklamala, když se dostala do zmijozelu a přátelí se takovými jako je Malfoy.
Jenže co ona má udělat pro to, aby ji měli rádi? Nemůže za to, do jaké koleje ji poslal klobouk.
A jediné co ji teď zbylo, byli právě její přátele. Nemůže se jich vzdát jen pro to, že rodičům se zdají moc špatní a zkažení.
Jediný, kdo ji prokoukl a ví, že má své rodiče přes všechno pořád ráda, je Julie a Draco.
Ano, další nad čím musela přemýšlet, byla Julie. Jak se jejich vztah za ty roky v Bradavicích změnil. Dříve byli milující se setry a nyní spolu skoro ani nepromluvili. Přesto se znali navzájem tak dobře, že dokázali odhadnout, jak se ta druhá cítí.
Julie pořád ještě stála někde mezi Lucrecií a rodiči. Nechtěla se Lucrecie vzdát na dobro, protože si myslela, že se jednoho dne přidá na stranu Brumbála a Harryho a bude bojovat po jejím boku. Ale její naděje se každým dnem úžily a úžily. Pokaždé, když ji viděla s Dracem, uvědomovala si, že on je pro ni až moc důležitý, že by se ho nikdy nevzdala a nepostavila se proti němu. A Draco Malfoy byl jasný budoucí smrtijed. Měl pro to všechny předpoklady.
Zbývaly už jen dny, kdy si Julie naplno uvědomí tuto skutečnost a opustí nadobro Lucrecii a přidá se na stranu rodičů.
A další bod, nad kterým musí přemýšlet je Draco Malfoy. On byl její jediná opora, ale přesto si s ním tak ráda zahrávala.
Z jejího přemítání ji vyrušil zvuk otevíraných dveří. Otočila se po zvuku a spatřila právě toho, nad kterým zrovna uvažovala, vstupovat do Společenské místnosti.
"Co tu děláš?" zarazil se Draco, když se Lucrecia zvedla z křesla a on si ji konečně všiml.
"Nemůžu spát. Ale co ty jsi dělal venku?" zeptala se udiveně.
I v měsíčním světle si stačila všimnout, že Draco nemá na sobě košili. Neudržela se a musela sjet obdivným pohledem jeho značně vypracovanou hruď. Někdy jí dávalo zabrat, mu odolat.
Draco si toho bohužel všiml a na tváři se mu rozlil úsměv.
"Copak? Líbím se ti?" zeptal se značně nadutě.
Lucrecia jen pohrdavě pohodila hlavou.
"Nezamlouvej to. Co jsi proboha dělal skoro v jednu ráno mimo zmijozelskou kolej a polonahý?"
"Co asi myslíš? Kdybys tu takto načapala Malcolma, taky by ses ho vyptávala nebo by ti to bylo jasné?" snažil se jí naznačit Draco.
"Co?"
"No odkud se asi tak může vracet tak pěkný kluk jako já, k ránu a ještě bez košile."
Lucrecie se vyděsila. "Chceš mi snad říct…"
Lucrecia větu nechala nedokončenou. Nedokázala to vyslovit nahlas. Celé roky sice Draca odmítala, ale kdyby si našel nějakou jinou holku tak by z toho byla hodně nešťastná a do teď si myslela, že to všechno Draco moc dobře ví.
"Žárlíš?" zeptal se ji posměšně a postoupil o krok blíž.
Lucrecia mlčela, jen na něho dál s otevřenýma očima zírala.
"Toužíš po mě?" dál si ji dobíral Draco a při tom se k ní přiblížil ještě blíž, takže teď je od sebe dělilo už jen pár centimetrů.
"Moc ráda by ses mě dotýkala? Chtěla bys přejet po mé hrudi? A pak mi zajet do vlasů? A potom mě políbit? Uhasit ten žár, který se vevnitř v tvém těle pokaždé rozhoří, když mi jsi na blízku?"
Lucrecia začala velmi silně cítit ten oheň, který Draco popisoval.
Přejela pohledem po jeho hrudi a ucítila silnou touhu se ho dotknout.
"Chtěla bys mě políbit?" zeptal se znovu Draco.
Lucrecia přejela pohledem na jeho rty.
Přestala uvažovat. Překonala vzdálenost, která je od sebe dělila, omotala mu ruku kolem krku, stoupla si na špičky a uhasila svůj oheň.
Políbila ho.
Když se od něho odtáhla, vystrašeně se podívala nahoru na Draca.
Ten chvilku vyjeveně koukal, ale pak se mu po tváři rozlil úsměv.
"Neodolala jsi." řekl vítězně Draco.
Lucrecia si uvědomila svoji prohru.
"Vidíš zlato, nedokážeš mi odolat." řekl jí a políbil ji na čelo.
Pak kolem ní prošel a zamířil si to do chlapeckých ložnic. Ještě se ale na ní naposled otočil.
"A s žádnou holkou jsem nebyl. Byl jsem se jen vykoupat v prefektských koupelnách." řekl a odešel.

14. kapitola - Osudová chyba

25. března 2010 v 18:09 Osudová chyba
Další kapitola je na světě. Volejte třikrát sláva!
Nebudu tady vykládat jak se mi nepovedla a že s ní nejsem vubec spokojená, protože se mi ještě nikdy nestalo, že bych s nějakou spokojená byla. Ale co.
Ale jsem ráda, že je aspoň tak o stránku delší než mé normální kapitoly. Ale nezvykejte si na to, toto je velká vyjímka. Můj standart jsou kraťoučké kapitoly.
A pak ještě něco bych chtěla napsat.
Tato povídka se už blíží ke konci. A já jsem ji už celou dopsala. Nemám ten zbytek ještě opravenej, ale záleží jen na vás a na vašich komentářích, jak mě popostrčíte abych to poupravila a přidala sem ten zbytek.
Takže ještě bych chtěla poděkovat všem, kteří mi u minulé povídky napsali komentář. Moc díky a tato kapitola je už zde jen kvuli vám.



Posledních několik měsíců pro ni bylo nejšťastnějších vjejím dosavadním životě.
Cítila se naplněná.
Měla všechno. Skvělé přátele a rodinu. Ale hlavně nemusela potlačovat své touhy, které vtomto věku byly zcela normální. A na to ji sloužil Draco Malfoy.
Scházeli se spolu sice už delší dobu, ale jejich vztah se nezměnil. Zbožňovala jeho tělo, ale nikdy by se mu nesvěřovala se svými tajnosti. Některá témata u nich byla tabu a oba to respektovali. Nescházeli se přece, aby si popovídali, ale aby si užili.
Někdy když se snažila usnout, přemýšlela, jestli to není moc riskantní. Přece jen by to všechno mělo pro ni strašné následky, kdyby se do něho zamilovala. To ale nehrozilo. To, co zatím slyšela o lásce bylo, že by jeden pro druhého byli schopni položit i život, ale ona by rozhodně kvůli Malfoyovi umírat nechtěla.

Ron do ní vrazil tak, že kdyby nebyla dostatečně šikovná nejspíš by skončila pod schodištěm.
"Jé promiň Hermiono! Vůbec jsem si tě nevšiml." Snažil se jí omlouvat, když zpozoroval, koho to smetl.
"To není žádná novinka." Odsekla mu, ale tak potichu, aby to nemohl slyšet. Ať se snažila jakkoliv, její vztah sMalfoyem ji odcizovat od nejlepších přátel. Pořád je měla stejně ráda a oba dva si za ní chodili postěžovat a hlavně Ron ji poslední dobou moc rád obskakoval. Ale už to nebylo jako dřív, už to ani nemůže být jako dřív.
"Kam tak spěcháš? Co já vím, tak dneska už nemáme hodinu." Řekla mu místo toho Hermiona.
Ron se na ní podíval jako by spadla zhrušky.
"Copak ty jsi to neslyšela?" nechápal, jak něco takového může někomu ujít.
"Asi když se tě ptám, tak očividně jsem nic neslyšela!" vyjela na něho.
U Rona bylo normální, že byl pomalejší a to znamenalo, že mu i vše pomaleji docházelo a většinou všechno zněho lezlo jak zchlupaté deky.
Dřív by se nad tím ani nezastavovala, ale po tolika hodinách strávených sMalfoyem, který jako jeden zmála se jí mohl rovnat vinteligenci a vše vždy řekl na rovinu a naprosto srozumitelně, ji toto neuvěřitelně rozčilovalo.
Představila si, jaký by to byl rozdíl, kdyby tu teď stála právě sMalfoyem místí sRonem.
Tak za prvé by ji skoro nesmetl ze schodů, protože by nikam splašeně neběžel. To by raději zařídil, aby to něco přišlo za ním.
A za druhé by jí už dávno řekl, co že se to stalo, místo toho že by ze sebe dělal blbečka.
"Ty to nechceš vidět?" zakončil svoji řeč Ron, která byla podle jeho výrazu asi hodně dlouhá, ale Hermioniny myšlenky brousila kolem jiných věcí a tedy ztoho neslyšela ani slovo.
"Cože?" zeptala se značně hloupě.
Zalekla se výsledku srovnání Rona a Malfoye. Jak to, že jí vyšel líp Malfoy? Ron je přece její nejlepší kamarád. Může se na něho kdykoli spolehnout, nikdy se sním nenudí a pak je přece i hezký. Ale hlavně, za něho by kdykoli život položila.
Tak proč se jí zdá Malfoy lepší?
"Ježiš marjá. Co se to stebou děje? Jsi jak duchem nepřítomná." Zakroutil Ron nechápavě hlavou. A místo dalšího vysvětlování ji popadl za ruku a táhl za sebou. "Tebe mi byl čert dlužen. Ještě kvůli tobě všechno zmeškám."
Hermiona, když slyšela jeho nářky, dál už neprotestovala a nechala se vést.
Doběhli společně na vrchol schodiště vedoucího do vstupní síně. Tam Ron zabrzdil a Hermiona si konečně mohla vydechnout.
"Máš štěstí, ještě nedorazili." Řekl jí Ron a začal už pomalu sestupovat po schodišti.
Hermiona se podívala dolů do Velké síně a to co tam spatřila, ji udivilo.
Síň byla plná studentů, kteří se na sebe mačkali a něco nebo někoho netrpělivě vyhlíželi.
"Tak co to má být? Jsem tě před tím neposlouchala." Dohnala Hermiona Rona a už vyzvídala.
"Před chvílí se to objevilo na nástěnce." Řekl Ron a sestoupil o pár dalších schodů níž. Hermiona vduchu zaúpěla. Už je to tady zase, zas to musí protahovat. Držela se ale, aby znovu na něho nevyjela.
"Má do Bradavic přijet osobně ten nový ministr sbystrozory." Konečně ji to tajemství prozradil.
"Cože ten nový ministr? Ten je ale ve funkci jen snad dva dny." Divila se Hermiona.
"Taky proto je to taková sláva. Ještě ho nikdo ze studentů neviděl na vlastní oči, protože do teď nikdo nevěděl, že vůbec existuje." Málem poskakoval nadšením Ron.
Vministerském křesle se vposledním roce vystřídalo už několik kouzelníku, ale od tohohle nováčka si většina slibovala nejvíc. Hermiona nechápala proč. Byl to totiž sotva dětské plínce odrostlý chlapec, který jen přišel spár dobrými nápady. A oni zněho hned musejí udělat ministra. Jí to přišlo spíš jako důkaz, že sministerstvem to jde zkopce a stejný názor jako ona měl i Malfoy.
Ach ne, zas přišla na další věc, vkteré je on dokonalejší než Ron.
"Ale proč sem jede?" ptala se dál Hermiona, aby zahnala myšlenky na Malfoye.
"On si totiž myslí, že Bradavice jsou místo jak dělané pro skrýš smrtijedů. Chce proto zde všechno prohledat, jestli tu žádný není." Řekl už značně míň veselým tónem Ron. Tohle se už asi ani jemu moc nelíbilo.
To už došli mezi ostatní studenty a postavili se tak, aby alespoň něco viděli.
"To je ale směšné." Řekla posměšně nad takovýmto nápadem. Její tušení o tomto ministrovi se začínaly vyplňovat.
"Asi jo, neexistuje přece bezpečnější místo, než jsou Bradavice. Ale má strach o zdejší studenty, tak chce udělat toto opatření. Na tom není přece nic špatného." Stačil říct ještě Ron, než se na ně ze schodiště přiřítila skupinka mrzimorských dívek a oddělila ho od Hermiony.
Nějací prváci ve předu začali pištět.
Hermiona si už myslela, že přijel ministr se svým doprovodem.
Stoupla si proto na špičky, aby líp viděla.
Vtom okamžiku ale ztuhla, něčí ruce jí totiž přejeli po boku dolů až kokraji sukně.
Ucítila na krku něčí horký dech.
Nepotřebovala se ani obracet, aby věděla, kdo to je.
"Malfoyi?" zašeptala potichu, ale dál se dívala dopředu jako by si nevšimla, že za ní někdo stojí.
"Copak Grangerová, taky ses přišla podívat na nového ministra." Ozval se Dracův tichý hlas někde nad jejím pravým uchem.
Hermiona se nepatrně rozhlédla kolem sebe, aby se ujistila, že je nikdo nemůže vidět.
Naštěstí se knim přidalo dalších snad dvacet studentů, kteří se teď na ně tlačili, takže nikdo nemohl postřehnout nenechavých rukou na Hermioně sukni. Děvčata tak hlasitě vřískala nedočkavostí a chlapci se snažili oslnit novými vtipy, že ani nikdo zokolních nemohl slyšet jejich tichý rozhovor.
Ale přece jen, stačilo jen tak málo a můžou být prozrazeni, může si jich někdo všimnout. Možná že by pak byli pro ostatní větší novinka než samotný ministr.
Draco si toho ale vůbec nevšímal a přitiskl se kní ještě blíž, tak že se jejich těla dotýkala.
"Grangerová." Zašeptal toužebně Draco a rukou ji chytil za sukni a pomalu ji začal vyhrnovat.
Hermiona mu odstrčila ruku a o kousek se od něho posunula.
Draco se tak jednoduše nehodlal vzdát. Znovu se kní přitiskl.
"Malfoyi nech toho." Protestovala Hermiona.
Draco si jí ale nevšímal a prstem jí zlehka přejel po šíji.
Hermiona se zatetelila vzrušením.
"Ne tady ne." Snažila se ho znovu odstrčit.
Draco ale pokračoval dál a rukou ji přejel po celém těle, až se zastavil na stehně.
"Malfoyi."
Jeho ruka se dál sunula po stehně, až se dotkl kalhotek.
"Grangerová." Zašeptal ji do ucha.
Druhou rukou si ji ksobě tiskl ještě blíž.
"Malfoyi." Zasténala Hermiona.
"Myslíš si, že by si někdo všiml, kdybych tě políbil tady na toto místečko?" Řekl a ukázal jí na odhalený krk.
"Ne, tady ne." Zaprotestovala Hermiona.
"Ale…" Draco nebyl spokojen sjejím odmítáním, ale odtáhl od ní své chtivé ruce.
"Ale ne." Řekla Hermiona a otočila se kněmu. "Tak jsem to nemyslela. Pojď jinam." Dořekla na vysvětlenou a už se ponořila do davu, aby se dostala zpátky na schodiště, odkud přišla.
Dracovi vočích zablýskly plamínky a vydal se za ní.

Hermiona si nemohla pomoct, ale musela ho mít hned teď a kdyby rychle neutekla, tak by mu byla schopná podlehnout snad na místě.
Draco se už také prodral zdavu a vydal se sní nahoru po schodech ode všech.
Znovu měli neuvěřitelné štěstí, že si těch dvou utíkajících postav nikdo nevšiml. Teda až na jednoho mladého muže, který před pár dny byl jmenován na ministra a zrovna vstoupil do Bradavic. Ale jak by on mohl vědět, že ti dva jsou Draco Malfoy a Hermiona Grangerová, největší nepřátele? Nejspíš si jen myslel, že jsou to největší milenci.

Draco/Hermiona/Ron - Leves me not

25. března 2010 v 17:00
Stojí mezi dněma chlapci a neví pro které se má rozhodnout.
Jednoho udělá šťastným a druhého zraní.
A nebo ...

Snape a Hermiona - Madly in Love

23. března 2010 v 17:59
Hned ten začátek mě dostal, takže jsem asi po minutě věděla, že to sem prostě musím přidat.
Je to děsně pěkny video...teda aspoň mě se líbí.
A jsou tam sexuální scény, takže pozor.

Simia a Peace

22. března 2010 v 17:59
A mám tu další blog do spřátelených.
Je dvou skvělých autorek HP fanfiction.
Jejich blog je moc krásný, ale důvod proč mě tak zaujal jsou jejich povídky.
Najde te jich tam hned několik od obou dvou. Jsou většinou zaměřené na dobu pobertů, takže kdo je má rád tak si určitě dobře počte.
Obě dvě mají úžasný styl psaný, kdy se musíte pořád smát nad jejich vtípkami ale dokážou čtenáře i neuvěřitelně napnout a nikdy nevíte co přijde v zápětí.
Určitě tento blog všem fanouškům hp fanfiction doporučuju.

A tady je na ně odkaz www.simia-peace.blog.cz

13. kapitola - Osudová chyba

20. března 2010 v 18:59 Osudová chyba
Takže konečně přidávám další kapitolu.

"Kde je zase Hermiona." Ptal se Ron Harryho. Oba dva už seděli v učebně Přeměňování a Hermiona pořád nikde, dokonce nedorazila ani na snídani.
Už zvonilo a poslední opozdilci si posedali na svá místa a profesorka za nimi zavřela dveře a zahájila hodinu.
Harry a Ron se po sobě nechápavě podívali. Hermiona totiž ještě pořád nedorazila.
Dál se ale nad tím nemohli zabývat, protože se museli pekelně soustředit na hodinu, která byla pro ně těžší, když jim Hermiona nemohla dneska pomáhat.
Asi po půl hodině se ozvalo zaklepání na dveře, které se v zápětí otevřely a v nic se objevila Hermiona.
"Omlouvám se, paní profesorko. Já jsem zaspala." Řekla zarmouceně a šla se posadit vedle Harryho a Rona.
McGonagallová se na ni jen zamračeně dívala.
Za chvíli se ale znovu otevřely dveře a tentokrát do třídy vstoupil Malfoy.
"Omlouvám se, paní profesorko. Zaspal jsem." Obrátil se na McGonagallovou. Ale na rozdíl od Hermiony v tom nebyla žádná kajícnost, spíš zpupnost.
"To jsem už dneska jednou slyšela." McGonagallová se už očividně naštvala.
Draco jen pokrčil rameny a zamířil si to na své místo. Ještě stihl hodit pohledem po Hermioně, která se na něho usmála. Taky si aspoň mohli každá vymyslet jinou výmluvu, aby to nebylo tak nápadné. Nikomu ale ze třídy očividně nenapadlo, že by Hermiona a Draco mohli zaspat spolu.
McGonagallová se ale ještě tak neuklidnila. Dvojí pozdní příchod během jedné hodiny pro ni byl už moc.
"Slečno Grangrová a pane Malfoyi, vy si ještě chcete prodloužit váš trest, který jak jsem slyšela, vám už uložil školník Filch?" bylo to snad poprvé, co byla naštvaná i na Hermionu.
"Už se to nikdy nestane, slibuji." Řekla Hermiona. Trochu se vystrašila, při představě, že by ještě další týden musela každý večer s Malfoyem drhnout podlahu.
Draco zakýval hlavou, jako že s Hermionou souhlasí.
McGonagallová jen nevěřícně zakroutila hlavou, ale víc se k tomu nevracela.
"Cože, ty máš trest?" divil se Ron.
"Neřekla jsem vám to?" dělala Hermiona, jako by zapomněla.
"Ne, to teda neřekla." Ubezpečil ji.
"A za co to máš?" naklonil se k ní i Harry.
"Filch mě nachytal na chodbě po večerce." vysvětlila Hermiona. Musela říct pravdu, tak rychle si totiž nedokázala najít vhodnou výmluvu.
"Aha." Řekl na to jen Harry.
"To ses zase zapomněla v knihovně?" zasmál se Ron.
"Jo jo, tak nějak." Řekla Hermiona klidně, ale uvnitř pěnila vztekem.
To je napadne nic jiného, než že mohla být v knihovně? A ani se nezeptají, jak to že ten trest má s ní Malfoy.

12. kapitola - Osudová chyba

9. března 2010 v 18:10 Osudová chyba
Za chvíli už mělo svítat, ale Hermiona ještě nespala. Ležela zachumlaná v peřinách v Dracově náruči.
Věděla, že za pár hodin bude už muset vstávat a jít na hodinu, ale ani to ji nepřimělo, aby usnula.
Snažila se co nejvíc vychutnat ten pocit, který ji přepadne v tam blízké přítomnosti Draca.
Cítila se s ním tak v bezpečí.
Bylo jí to tak směšné, když si vzpomněla, že před pár měsícema, se v jeho přítomnosti musela mít neustále na pozoru, protože nikdy nevěděla, kdy se jí pokusí uřknout.
A dnes tu leží naprosto nechráněná a ani neví, kde se povaluje její hůlka.
Měla by se ale před ním mít víc na pozoru. Je to pořád její nepřítel, jen je spolu baví tyhle chvilky, to je vše. Pořád to jsou nepřátelé, a kdyby bylo potřeba tak na něho klidně i zaútočí. Jeho místo v její posteli přece může nahradit jakýkoliv jiný kluk.
"Ty pořád ještě nespíš?" zašeptal ji do ucha Draco, který se zrovna probudil.
"Nejsem unavená. Nad něčím jsem přemýšlela." Opověděla mu a ještě víc se k němu přivinula. Čím blíž mu je, čím pevněji ji obejmou jeho paže, tím víc se cítí v bezpečí. Věděla, že kdyby bylo potřeba, tak Draco by ji dokázal ochránit. Pocit jistoty a bezpečí je v dnešní době k nezaplacení.
Draco ji odhrnul spadnutý pramen z obličeje.
"Doufám, že ne nad tím, jak jsem dneska byl hroznej." Podíval se na ní s obavami v obličeji.
"Ne, nad tím, jak jsi dneska byl výborný." Opověděla mu s úsměvem na rtech.
"Ach." Draco si očividně oddychl. "Co bys taky jiného ode mě čekala. Jsem už dostatečně zkušený."
Hermiona se usmála.
"A to ti mám jako věřit? Přiznej se Malfoyi, že jsem byla tvoje první holka."
Draco si ji chvilku prohlížel, ale pak se usmál a popravdě jí odpověděl. "No jo máš jako vždy pravdu Grangerová."
Hermiona se převrátila v posteli, aby našla pohodlnější polohu. Teď už na ni šla únava.
"Ještě líp, že nejsem zkušený. Jsem tedy totiž přirozený talent." Dodal ještě Draco než se také položil.
Hermiona se musela usmát. Jak někdo může být na něco takového přirozený talent?

S Hermionou se během pár týdnů stala naprostá změna.
Začala o sebe mnohem víc pečovat. Všimlo si toho hlavně už několik chlapců, ale Hermiona o ně nestála.
Mnohem víc se nyní smála a Harry s Ronem ji často přistihli, jak si dokonce i prozpěvuje.
Nechápali, co se to s ní děje, ale nic nenamítali. Tuhle Hermionu měli mnohem raději.
Hermiona se s Dracem už nějakou dobu tajně scházela, ale jejich vztah nebyla láska. Nechodili spolu tajně, jen spolu tajně spali.
Hermioně to takto vyhovovalo. Cítila, že ji nic nechybí. Měla to, co chtěla, ale přitom se nemusela obávat strastiplné budoucnosti s Dracem.
Plánovala si, že jednoho dne se v klidu rozejdou, tak jak se poprvé dali dohromady a ona se bude moc zamilovat do nějakého úžasného chlapce a strávit s ním zbytek života.
Čím ale častěji se Dracem scházela, tím byly neopatrnější. Často ji udivovalo, že si ještě nikdo ničeho nevšiml.
Jejich vše říkající pohledy při hodinách a její časté mizení. Ale nikdo se na nic nezeptal, nikdo se o ni nestaral
A proto možná byla Hermiona ještě víc neopatrná. Cítila tam to nebezpečí odhalení a následný skandál. Ale toto nebezpečí ji neuvěřitelně přitahovalo.
Často, když ji Harry s Ronem znovu přehlíželi a ani se nezeptali, kde včera byla, nejraději by na ně zakřičela. "Nejsem taková, jaká si myslíte. Scházím se s Malfoyem, spím s Malfoyem."
Chtěla by vidět jejich výraz. To by jim vytřela zrak.
Ano byla pravda, že čím míň s měna nyní trávila čas, tím míň se o ni zajímali.

Draco a Hermiona - The Moment I Said It

8. března 2010 v 18:00
Hermiona drží Dracovo tajemství.
Proč to dělá? Začíná se do něho totiž zamilovávat a doufá, že je na tom Draco stejně.
Jenže ten ji zklame. Řekne jí, že se mezi něma nikdy nic nestane.
Jak to Hermiona vyřeší?




Harry, Hermiona a Ron

7. března 2010 v 17:30
Hermiona je ale přelítavá.



2. kapitola - Úplně obyčejná Zmijozelačka

4. března 2010 v 18:59 | Jenny |  Úplně obyčejná Zmijozelačka
Sbalila jsem si poslední věci.
Najednou na posteli leží sova.
U toho lísteček.
Potřebuješ také svojí sovu.
Jmenuje se Catarina.
hezký den ředitelka Minerva McGonagallová
Usměju se a podívám se na sovu.
,,Ty si mi přeci donesla ten dopis?"podívám se na ní
Ona zas přikývne jako posledně.
Měla velké krásné oči,její křídla byly trochu drobná ale roztomilá.
Byla černo-hnědo-bíle zbarvená.
Bylo tam hodně hnědé,trochu černé ale málo bílé.
Podívala jsem se po pokoji jestli jsem něco nezapomněla.
Napsala jsem dopis rodičům a položila ho na mojí postel.
Babička ještě pala ale ani jsem se nedivila.
Kdyby jste včera viděli jak pořád pracovala na naší zahradě a pak to trochu přehnala s alkoholem.

Hermiona a Fleur

3. března 2010 v 17:59
Sice takové páry moc nemusím, ale video stojí za to.



1. kapitola - Úplně obyčejná Zmijozelačka

1. března 2010 v 18:19 | Jenny |  Úplně obyčejná Zmijozelačka
Seděla jsem ve škole a čekala na zvonění..
Protože je pátek ca čekají mě zachvíli letní prázdniny..
Koukala jsem na ty zatracené hodiny.
Za 5 minut jdu domů..
*,,Je pátek tak už zazvoň!"říkala jsem si
Čekala jsem netrpělivě.
Těšila jsem se domů na mojí postel že se už konečně vyspat a nemusím vstávat,můžu chodit na moje oblíbené místo kde je výhled na jezero..
Ručička od hodin se pohybuje pomalu až...

Ron a Hermiona - Potions Class

1. března 2010 v 17:00
Hermiona při hodině lektvarů vykládá o nápoji lásky. Při tom říká, že každému voní jinak, jí například tráva....
Při každé vůni si vzpomene na okamžik, který ji tuto vůni připomíná a v které je s Ronem.