Duben 2010

5. kapitola - Časová smyčka

30. dubna 2010 v 16:40 Časová smyčka
Tak jsem se polepšila a tentokrát napsala delší kapitolu. Doufám ale že ne horší.



"Pane profesore Brumbále?" ujišťovala se Hermiona, že je to vážně on. Nevypadat tak jak ho znali. Vousy měl mnohem kratší, vlasy teprve začínaly prokvétat prvními šedinami a rozhodně mu ubylo hodně vrásek, vypadal mnohem mladší.
"Ano slečno?" oslovil ji mile Brumbál.
"My bychom se s vámi potřebovali s něčím poradit." Zareagoval rychleji Draco.
Brumbál si je nejprve pozorně prohlédl.
"Tak pojďte za mnou." Řekl a vydal se na cestu.
Draco a Hermiona na sebe pohlédli a vyrazili za ním.
Brumbál se konečně zastavil před jedněmi dveřmi, otevřel je a sám se posadil za pracovní stůl.
Draco a Hermiona vstoupili dovnitř, ale nechápavě se kolem sebe rozhlíželi.
"Ale proč…" nechala Hermiona větu nedokončenou, protože už jí konečně vše do sebe zapadlo.
Brumbál na ní nechápavě pohlédl.
"Chtěla říct, proč jsme tady." Vysvětlil mu Draco.
"Toto je moje pracovna."
"Vaše pracovna?" vyděsil se Draco. "Ale vy ji máte…" chtěl Draco ukázat někam na opačnou stranu, ale Hermiona ho dloubla do žeber.
Draco na ni nechápavě pohlédl, a až pak mu to došlo, když na něho udělala významný pohled.
"Myslím, že bychom si nejdřív měli něco vyjasnit." Přerušil je Brumbál. "Kdo jste a co zde děláte?"
Hermiona vystrašeně pohlédla na Draca. Brumbálův tón se jí nelíbil, byl přísnější, než kdy ho slyšela. Asi se obával, že jsou nezvaní vetřelci.
"To je právě to, proč jsme s vámi chtěli mluvit." Odpověděl mu diplomaticky Draco.
Brumbál si ho přeměřil přísným pohledem.
"I když na první pohled vypadáte jako zdejší studenti, nikdy jsem vás tu nevyděl. Odkud jste?"
"To my právě nevíme." Snažil se z toho nějak vykroutit Draco. Myslel si, že Brumbálovi vše jednoduše vysvětlí a on jim pomůže a ne že je bude z něčeho podezírat.
Hermiona začala zase popotahovat. Draco se na ní naštvaně podíval a pak si všiml obraceče. Vzal ho do ruky a ukázal Brumbálovi.
"To je Obraceč času. Je rozbitý." Podivil se Brumbál, kterému vše začínalo docházet.
Draco zakýval hlavou na souhlas, že pochopil dobře.
"Chcete mi říct, že jste z budoucnosti?" ptal se je udiveně Brumbál, jeho nepřátelskost a podezíravost byla rázem pryč.
"Ano jsme z roku…" chtěla taky Hermiona něco říct, ale Brumbál ji zarazil.
"Ne neříkej z jakého roku."
"Proč?" pípla Hermiona.
"Očividně mě i ve vaší době znáte. Ale vypadám asi jinak podle toho, jak jste se tvářili, když jste mě spatřili. A nechci vědět, že se dožiju tak vysokého věku."
"To dává smysl." Usmála se Hermiona, tohle už byl zase ten jejich starý známý Brumbál.
"Ale pane profesore, co teď máme dělat?" začínal Dracův hlas nabírat hysterického tónu.
Brumbál si je oba pozorně prohlédl, aby získal více času na rozmyšlenou.
"Tohle nerad říkám, ale vážně nevím, co v takovéto situaci dělat." Na chvíli se odmlčel. "Asi by bylo nejlepší, kdybyste se vydávali za nové studenty. Ředitelovi bych to už nějak vysvětlil."
Draco i Hermiona na sebe zoufale pohlédli.
"Ale my jsme si mysleli, že řeknete nějakou kouzelnou formulku nebo nám dáte nějaký jiný obraceč a pošlete nás zpátky do naší doby."
Vysvětlil mu Draco svoji představu.
"Žádné takové kouzlo neznám a jak určitě víte, obraceče takto nefungují. Budete se tu muset na nějaký čas zabydlet a já se mezi tím budu snažit přijít na nějaký způsob jak vás vrátit."
Draco vypadal pořád zoufale, ale Hermiona zakývala hlavou na souhlas, zdálo se jí to jako nejrozumnější řešení.
"Dobře tedy, řekněte mi vaše jména, ročník a kolej do které patříte." Řekl jim Brumbál a vytáhl si brk a pergamen.
"Draco Malfoy, šestý ročník, zmijozel."
"Malfoy?" zvedl k němu Brumbál hlavu. "Tak to je problém. Zrovna tu nestuduje žádný Malfoy, ale je to velice známý rod. Možná bysis měl vymyslet jiné jméno."
"To teda ne. Nebudu se jmenovat jako nějaký obyčejná mudla. Svoje jméno si nechám."
"Jak chceš. Vymysli si teda nějakou dobrou výmluvu, jak to že tě nikdo nezná a jmenuješ se Malfoy." Zamračil se na něho Brumbál.
"Tak třeba že pocházím z naší Ruské větvě."
"Dobře tedy. Stejně se říká, že vše má nějaký význam a tedy vy dva možná pro budoucnost také něco znamenáte." Řekl Brumbál a zapsal si informace o Dracovi a pak pohlédl na Hermionu.
"Já jsem Hermiona Grangerová, šestý ročník, nebelvír."
"Nebelvír a zmijozel? Copak ve vaší době se tyto dvě koleje už přátelí?" divil se Brumbál.
"Kdepak, naprosto nenávidí a možná že i víc než kdy jindy kvůli jistým okolnostem." Uvedl ho Draco na pravou míru a na zdůraznění svých slov se od Hermiony odsunul.
Brumbál se rozhodl, že se k tomuto raději nebude vyjadřovat.
"Dobře tedy, přestoupili jste společně ze školy v Rusku. Detaily si už budete muset vymyslet sami. Podeje mi slečno ještě ten obraceč, budu muset zkontrolovat, že jste mi nelhali."
Hermiona mu ho poslušně dala. Brumbál si ho schoval do šuplíku a pak se na ně znovu otočil.
" Vaše věci vám budou během dneška dopraveny. A teď vás už odvedu na vaši kolej."
"Počkejte pane profesore, jaký je teď vlastně rok?" zastavila ho Hermiona.
"1941"

12. kapitola - Dvě cesty osudu

25. dubna 2010 v 16:49 Dvě cesty osudu
Další kapitola o plese a jeho vyústění. Chtěla jsem to přidat dřív protože to mám dopsany už dýl, ale vubec jsem na to neměla čas ani náladu.



Julie se náramně bavila. Ray byl výborný společník, přesně jak doufala. Byla s ním sranda a uměl dobře tančit. Spousta dívek ji v tuto chvíli určitě propaluje nenávistným pohledem.
Při jedné z dalších otoček zavadila pohledem o Lucrecii a Draca, kteří zrovna také přišli na parket.
Nevěděla proč, ale její nálada pojednou ochladla.
"Půjdeme se na chvilku posadit." řekla Rayovi, pak se do něho zavěsila o společně zamířili ke svým přátelům.
"Co je?" ptala se jich Abella, když si k nim přisedly.
"Musím si chvilku odpočinout." vysvětli jí Julie a vděčně od ní přijala sklenici vody. Abella vrhla na Harryho významný pohled. Ten chtěl ale ještě chvíli počkat, aby si Julie stačila odpočinout.
Julie očima znovu zabloudila na parket a našla Lucrecii a Draca. Vypadali tak šťastně. Draco jí ohrnul pramen vlasů na záda a zlehka ji pohladil po tváři. Lucrecie mu na oplátku dala jemnou pusu.
Julie cítila, že jim závidí. Kéž by se taky takto mohla přitisknout na Harryho. Kéž by tu dnes mohla být s tím koho doopravdy miluje, stejně tak jako Lucrecie.

"Jsem rád, že jsem aspoň na chvilku od nich vypadl. Už mě ty jejich řeči nebavily." řekl Draco a podíval se na skupinku zmijozelských.
"To ano, nechci si tím kazit dnešní večer." Přitakala mu Lucrecie. Draco se na ni šibalsky usmál.
"A jak by sis dnešní večer představovala?"
"No já nevím." Zkoušela to. "Ale asi nějak takto." řekla a políbila ho. Draco se na ní překvapeně podíval. Nebylo u ní obvyklé, že by mu své city dávala najevo a to ještě když je tu všichni vidí. To on byl ten, kdo jí neustále nadbíhal. Podíval se jí do očí a spatřil tam souhlas. Naprosto zapomněl, že zrovna stoji uprostřed parketu. Vzal její obličej do dlaní a vášnivě ji políbil. Lucrecie se nijak nebránila, naopak mu polibky vřele oplácela.

Julie se od nich musela odvrátit.
"Bolí tě ještě pořád nohy?" zeptal se jí zvesela Ray. Julie pokývala hlavou. Nikdy si asi na podpatky nezvykne. Ray vzal její nohy a položil si je na kolena a začal jí masírovat chodidla.
"Jé to je příjemné." zvolala Julie.
Za chvíli ji ale Ray začal lechtat.
"Nech toho." Smála se. Vytrhla se mu a znovu si obula boty.
"Teď se mi už zase chce jít tančit." Vyskočila na nohy a nenápadně pohlédla na Harryho, jestli ji dobře slyšel. Ten se ale ne ní ani nepodíval.
"Bude mi potěšením splnit ti tvé přání." Nabídl se Ray. Julie přijala jeho rámě a na Harryho už ani nepohlédla.
"Co to jako mělo být?" zeptala se ho Abella hned po jejich odchodu. "Proč jsi ji nevyzval?"
"Když ona se tak bavila s Rayem. Neviděla jsi jak se s ním smála?"
"A to se jako měla bavit s tebou, když jsi tu celou dobu seděl jako kakabus?"
Harry ve skrytu duše věděl, že Abella má pravdu, ale za nic na světě to nechtěl přiznat. Raději zde takto prosedí celý večer.

Lucrecie si stoupla na špičky a pošeptala Dracovi: "Pojď se vytratit."
Draco nic neříkal, jen ji chytl za ruku a vyvedl ze síně. Když za němi zapadli dveře, přirazil ji ke stěně a naklonil se k ní.
"Myslíš to vážně?" zeptal se.
"Myslím, ale to si mě nejdřív budeš muset chytnout." řekla a vysmekla se mu a už utíkala. Věděla, že v těchto šatech a na vysokých podpatcích nemá proti němu šanci a taky že ji za chvíli popadl kolem pasu a zatočil se s ní.
"Ty potvůrko, snad sis nemyslela, že bys mi mohla utéct." řekl jí se smíchem o políbil ji.
Lucrecia si ani pořádně nevzpomínala jak, ale za chvíli se ocitli ve zmijozelské společenské místnost. Byla naštěstí prázdná, protože všichni byli ještě na plese.
Draco se zarazil. Nevěděl jak dál. Vždy ho dokázala navnadit a dál mu naději, jenže pak to utla. Ale tentokrát si myslel, že by to mohlo být jiné.
Lucrecie, když viděla jeho nejistotu, přistoupila k němu a políbila ho.On ale pořád nijak nereagoval.
"Budeš tu takto stát?" zeptala se ho tajuplně. "Já bych měla jiný nápad co dělat." Vzala ho za kravatu a uvolnila ji až ji zůstala v ruce a pak ji odhodila za sebe.
Draco jí konečně uvěřil, že to myslí vážně.Políbil ji na krk. Pak ji ve vlasech nahmatal stužku, kterou je měla svázané i ji odhodil někam za sebe. Připadala mu teď rozkošná v těch krásných šatech, bohatých šperkách a s rozcuchanými vlasy. Teď by jí už nedokázal odolat. Vrhl se na ní a oba se převrátili na pohovku. Postupně ji odhaloval kousíčky těla a líbal ji všude, kam jen dosáhl.
Když byly už oba skoro nazí, vzal ji do náruče a odnesl si ji do své ložnice.

Harry a Draco - In the moment

24. dubna 2010 v 13:40
Proč Draco tak nenávidí Ginny?



Draco a Hermiona - I know no

23. dubna 2010 v 17:19
Draco a Hermiona jsou už od prvního ročníku přátelé, které později přeroste v lásku.  Jenže Draco se začne měnit a stranit se Hermiony. Ta se mu snaží pomoct, jenže on její pomoc odmítá. Přesto na ní nemuže zapomenout, protože ji pořád miluje.
Bude pro něho důležitější láska nebo úkol zabýt Brumbála?


11. kapitola - Dvě cesty osudu

21. dubna 2010 v 15:49 Dvě cesty osudu
Tak konečně jsem se dostala k plesu.
Další kapitolu mám už napsanou, zbývá ji jen opravit, takže přibude asi brzy.
Budu ráda za komenty.


Konečně nastal ten tak dlouho očekávaný den.
Lucrecia se usmála na svého perfektního partnera. Dneska vypadali jako dokonalý zmijozelský pár.

Julie podala ruku svému okouzlujícímu společníkovi. Očima ale vyhledala v davu jiné zelené oči. Jakmile ho našla zamířila přímo k němu a dalším svým přátelům.
"Tak jste už dorazili." zvolala Abella, když si k nim přisedli.
Julie pohlédl na Harryho, který z ní ještě od jejího příchodu nespustil oči.
"Vypadáš…nádherně." vydechl Harry.
Julie sklopila oči. "Díky."
Ray se nepatrně zamračil.
"Nechceš jít tancovat?" vyzval ji. Věděl, že bude lepší, když ji bude po celý večer držet dál od Harryho.
"Moc ráda." Podala mu ruku.
"Julie si to dneska asi bude náramně užívat." Zasmála se Abella.

"Slyšeli jste už o tom, že se plánuje další útok na nějakou vesnici?" sdělil všem Malcolm.
Lucrecia vyvrátila oči. Pořád se jen musejí bavit o smrtijedech.
Neměla se vlastně čemu divit, skoro všichni rodiče jejích přátel patřili do Voldemortových řad a sami se těšili až se k němu budou moct také přidat.
V pozdních večerních hodinách, když už šli všichni spát, ráda s němi sedávala u krbu ve společenské místnosti a bavila se na toto téma. Byla v posledním ročníku a tak se už musela začít rozhodovat, jaká bude její budoucnost. Nikdy ale ještě neřekla nic konkrétního.
Teď ale na plese měla úplně jiné starosti, chtěla se bavit a ne rozebírat toto téma.
Naštěstí ho Draco okamžitě zarazil. "Buď ticho. Ještě by nás mohl někdo slyšet."
Malcolm se rozhlédl na prázdná místa kolem nich. Všichni si raději sedli co nejdál on nejobávanější zmijozelské party.
Lucrecie pohlédla na taneční parket a k jejímu překvapení tam uviděla svoji sestru jak ji vytáčí nějaký pěkný kluk.
Udivilo ji to, myslela si že je toto chvíle jak dělaná pro to, aby svůj vztah s Harrym posunula dál. Ale Julie byla očividně i přesto šťastná. Zrovna se něčemu smála a ten hezký chlapec se na ní nemohl vynadívat.
V tu chvíli ucítila bodnutí žárlivosti.
"Zlato, poctila bys mě svým tancem?" zeptal se jí Draco, který zpozoroval její pohled a správně uhádl její myšlenky.
Lucrecie se na něho usmála a podala mu svojí malou ručku.

Lucrecie ale nevěděla, že nebyla v tu chvíli jediná kdo Julii pozoroval jenže jeho spalovala při tom mnohem větší žárlivost.
Harry seděl celou dobu zatvrzela na své židli a čím více se Julie rozveselovala, tím on se zasmušoval.
"Kámo, co je s tebou?" dloubl do něho Ron. Nebavilo ho tu už jen tak sedět.
"Nic mi není." odpověděl mu Harry, ale dál upřeně pozoroval Julii.
"Jak myslíš. Já jdu najít Hermiona." A s tím rychle zmizel pryč, než se Harryho nálada přenese i na něho.
Harry to ale ani nepostřehl a dál se věnoval své dřívější činnosti.
"Proč jsi ji tedy nepozval?" zeptala se Abella, když se k němu přisunula.
"Co? O čem to mluvíš?" otočil se na ní Harry.
Abella se potutelně usmála. "O Julii. Proč jsi ji nepozval na ples, když se teď celý večer budeš jen propaloval žárlivostí?"
"Já jsem chtěl." Přiznal se Harry. "Ale nenašel jsem k tomu odvahu."
Abella se rozesmála. "Vy dva jste úplně stejní. Tak až si přijdou sednout, tak ji vyzvi k tanci ty." Poradila mu.
"To bych mohl."


Harry a Hermiona - dream

19. dubna 2010 v 13:49
Sen nebo realita?



4. kapitola - Časová smyčka

17. dubna 2010 v 15:50 Časová smyčka
Co se to se mnou děje? Zas taková krátká kapitola. Tak se nezlobte. Další už dopisuju, takže přibude rychle a bude už delší slibuju.


"Mě to už nebaví." Oznámil jí Draco asi po půl hodině nicnedělání.
"Cože?!" Hermiona si zprvu myslela, že se snad přeslechla.
"Nebaví mě tady jen tak stát. Je tu zima a tma."
Jiný by se na jejím místě Dracovým nářkům určitě vysmál, ale jí to teď nepřišlo ani trochu vtipné.
"Neříkej mi, že se pojíš tmy." Odsekla mu naštvaně a dál pozorovala chodbu, aniž by na něho jedinkrát pohlédla.
"A mám hlad." Dělal Draco jako by přeslechl její ironickou odpověď.
Hermiona se na něho naštvaně otočila.
"To snad nemyslíš vážně." Začala se rozčilovat.
Draco si zkřížil ruce jako by se proti ní chtěl aspoň takto bránit. Hermiona totiž nabírala vzteklejšího výrazu.
"Když se ti to nelíbí, tak prosím, vymysli sám, co máme dělat." Nejraději by na něho začala křičet, ale nechtěla, aby ji někdo slyšela a proto musela jen naštvaně šeptat. To byl možná také důvod, proč se tak naštvala, nemohla se pořádně vykřičet a uvolnit to ze sebe.
"Jenže ty nejsi schopný nic rozumného vymyslet, jen si stěžovat." Hermiona začínala nabírat červeně do tváří. Draco kdyby měl kam, nejraději by od ní odstoupil o pár metrů.
"Jsi jen rozmazlený spratek, za kterého ostatní musejí všechno dělat."
"Ale…"
"Mlč!" okřikla ho Hermiona. Až pozdě si uvědomila, že se má chovat co nejtišeji.
Draco už z ní měl vážně velký strach. Že raději nemlčel.
"Víš co?" ztlumila Hermiona už svůj hlas. Popošla závěsu a odhrnula ho. "Vypadni a dělej si co chceš ty. Mě je to už úplně jedno." Pohlédla zlostně na Draca, ten se ale díval na chodbu a nehnul se z místa.
"Slyšel jsi?!" vykřikla znovu Hermiona.
Draco ale místo toho, aby poslechl, chytl ji za ramena a otočil ji směrem, kterým se před tím díval.
"Není to Brumbál?" ukázal na postavu, která se od nich vzdalovala.
Hermiona by Draca nejraději teď vyliskala, protože kvůli němu propásla chvíli, na kterou celou dobu čekala. Měla naštěstí ale dost rozumu a tak se místo toho rozeběhla v závěsu s Dracem za vzdalujícím se Brumbálem.
"Pane profesore!" rozkřičela se Hermiona.
Postava se zastavila a otočila se.
Hermiona i Draco se prudce zarazili a vyjeveně si ho prohlíželi.



Sussanah de Silva

15. dubna 2010 v 18:22
Další spřátelený blog je Sussanah de Silva.
Píše jednu povídku o HP a další věci a s jejím talentem jsou všechny moc krásné.


10. kapitola - Dvě cesty osudu

14. dubna 2010 v 18:32 Dvě cesty osudu
Omlouvám se za tu délku kapitola, jenže teď zas nemám čas na psaní a hlavně chuť protože za tmy přijdu dom ze školy a to zvládnu jít tak nanejvíš do postele a to bych se měla ještě učit.
Poslední kapitola skončila hádnou Lucrecie a Draca.
Budu ráda za komenty.



Draco vyběhl okamžitě za ní, ale zastihl ji až u ní v ložnici. Naštěstí tam nikdo kromě ní nebyl.
"To jsem nechtěl." řekl jí, když se za ním zabouchly dveře.
Lucrecie jen na něho zlostně zahlížela.
"Myslel jsem si, že je jasné, že půjdeme spolu. Všude chodíme spolu."
Lucrecie nevypadala, že by ji to nějak udobřilo.
Draco k ní přistoupil a vzal ji za ruku.
"Lucrecie, šla bys zítra se mnou na ples?" konečně se jí zeptal.
Lucrecii se po tváři rozlil úsměv.
"Moc ráda." souhlasila.
Draco se na ní taky usmál. Byl rád, že se už na něho nezlobí. Líbila se mu sice takto rozzuřená, ale ne na dlouho.
Otočil si jí k sobě zády a chopil se stužek na jejích šatech, které Pansy ještě nestihla rozvázat. Zlehka ji políbil na krk.
"Já bych ani s nikým jiným jít nechtěl, jen o tebe stojím. Jen o tebe." dořekl, přičemž jedním tahem ji konečně rozvázal šaty.
Lucrecie si je na poslední chvíli stačila chytnout, než se jí svezly na zem.
Věděla, že Dracovi nedokáže odolávat už dlouho, ale ještě dneska to vydrží, ještě aspoň dneska.

"Máš štěstí, Ray je hrozně hezký." říkala právě Abella Julii, když si k nim Harry přisedl. "Na Raye jsem si už dávno dělala zálusk, jenže on o mě nikdy nestál. Teď aspoň vím proč."
"Jo je hezký, ale hlavně hodný a zábavný." Zasnila se trochu Julie.
"Kdo je Ray?" ptal je Harry. To, co slyšel, se mu vůbec nelíbilo.
"Je z havraspáru od nás z ročníku. Pozval Julii na ples." vysvětlila mu Abella.
Harry si vzpomněl na tmavovlasého, vysokého kluka. Představa, že ten půjde s jeho Julií na ples se mu ani trochu nelíbila.
Ale co mohl dělat.
Julie se na něho podívala, ale hned uhnula očima jinam.
Tak moc rád by s ní šel sám. Tolikrát si představoval, jak se jí ptá, jestli půjde s ním. Jenže za celou dobu k tomu nenašel dost odvahy, i když příležitostí bylo hodně. A teď mu ji přebral nějaký Ray.

Draco a Hermiona - Eternity and a Day

12. dubna 2010 v 17:49
Láska už od prvního pohledu.



9. kapitola - Dvě cesty osudu

11. dubna 2010 v 15:59 Dvě cesty osudu
Dostala jsem se do menší krize, nějak jsem nevěděla jak s tím pohnout. Takže za příval nové ispirace vděčím svojí sestře.



"Mně se tam nechce." Naříkala Julie a smutně se podívala na svoji nejlepší kamarádku Abellu.
"Vždyť je to jedna z největších zábav v Bradavicích." Nechápala Abella Julii.
"Ale co tam já budu dělat?"
"Budeš se bavit jako ostatní." Abella se zvedla ze své postele a přisedla si k Julii. "Takový ples se přece koná jen jednou za tisíc let."
"Já vím, všichni nám můžou jen závidět, že zrovna na nás vyšlo výročí založení školy. To jsem slyšela už stokrát."
"Tak čeho se bojíš?" dál vyzvídala Abella.
"Já? Ničeho. Vždyť jsem to říkala, že se tam nebudu mít s kým bavit." Vyhýbala se odpovědí Julie.
"Neříkej, to není přece pravda, vždyť tě bude bavit tvůj partner."
"To ano ale…" zasekla se Julie, protože se styděla svěřit se svými obavami.
"Ty se bojíš, že tě nikdo nepozve?" nevěřícně na ni zírala Abella.
Julie zakývala hlavou na souhlas.
Abella se už neudržela a rozesmála se. "To snad nemyslíš vážně. Vždyť patříš k nejoblíbenějším a nejhezčím dívkám na škole. Spíš se budou předhánět, kdo tě pozve dřív."
Julie se na Abellu nevěřícně dívala, ale uvědomovala si, že asi má pravdu. Když jí by ale stačilo, aby ji pozval jen ten jeden.
"A tebe už někdo pozval?" ptala se Julie.
"Jo Darby z Mrzimoru." Přiznala se Abella.
"Tak vidíš, ty už jsi zadaná a já ještě pořád nic."
"A s kým na ten ples teda chceš jít?" zeptala se jí Abella přímo, i když už napřed věděla odpověď.
"S Harrym." zašeptala Julie a mírně se začervenala.

Lucrecie se znovu otočila před zrcadlem. Snažila se přijít na nějaký nedostatek v jejích nových plesových šatech, ale nic takového neobjevila.
"Jsou krásné." pochválila je dokonce i Pansy, která ji z rohu ložnice závistivě pozorovala.
"Díky, ty tvoje jsou taky moc pěkné." oplatila jí to Lucrecie. A doopravdy to byla pravda. Tentokrát totiž chtěla Pansy obzvlášť, aby jí to slušelo. Protože si uvědomovala, že je to možná poslední příležitost jak zaujmout Draca.
Lucrecie i přesto věděla, že ať Pansyny šaty jsou sebehezčí, ničemu jí to nepomůže.
"Pomůžeš mi je rozepnout?" požádala Pansy, protože sama si nedokázala rozvázat složité vázání na zádech.
Pansy k ní ze zadu přistoupila a snažila se jí co nejopatrněji vysvobodit ze šatů.
"Draco tě už pozval?" zeptala se jí nejistě Pansy. Věděla, že je to zbytečná otázka, všem na hradě bylo jasné, že ti dva půjdou spolu.
Lucrecie se zarazila a prudce se otočila k Pansy.
"Ne, nepozval." řekla šokovaně.
"Cože, on tě ještě nepozval?" udivila se Pansy.
"Ale stejně i tak přece půjdeme spolu." Mávla rukou Lucrecie. "Koho jiného by tak asi pozval?"
Pansy v tom uviděla jedinečnou příležitost. Co když si konečně uvědomil, že Lucrecie není pro něho dost dobrá a teď bude pro sebe hledat jiný doprovod?
"Ale uvědomuješ si, že ples je už zítra?" To by se Pansy nasmála, kdyby ta hvězda Lucrecie zůstala na ocet. Dokonce i ona Pansy už měla partnera, ale pro Draca by ho klidně odmítla.
"Zítra!" vykřikla Lucrecie. Vytrhla se Pansy, která se jí ještě pořád snažila rozvázat šaty a vyběhla ven z ložnice.
Celá rozzuřená rozrazila dveře chlapecké ložnice, kde našla několik svých spolužáků. Ti, když uviděli její výraz, rychle se vytratili. Zůstal jen Draco, který už tušit že tento povyk bude kvůli němu, jen nevěděl, co provedl.
"Jak si to vůbec přestavuješ?!" rozkřičela se na něho Lucrecia.
Draco jen nechápavě na ní hleděl.
"Víš, co je zítra?" vyjela na něho.
"Sobota." zkusil to Draco.
Lucrecie popadla první knížku, kterou měla po ruce a švihla ji po něm.
"Auu!" vyjekl Draco, který to nečekal a nedokázal se jí tedy už vyhnout. "Co blázníš?!" rozkřičel se už i on.
"Zítra je ples, ty tupče!"
"Na to se nedá zapomenout, když se tu promenáduješ v šatech."
Lucrecie vzala další knihu a znovu ji po něm hodila. Tentokrát se jí už Draco naštěstí dokázal vyhnout.
"Víš, jak jsi mě zesměšnit?" vyjela znovu po něm Lucrecie.
"Proč?" nechápal Draco.
"Protože jsi mě nepozval." řekla už tichým hlasem. Otočila se a než se Draco stačil vzpamatovat, byla pryč.

Draco a Hermiona - Where The Story Ends

10. dubna 2010 v 19:49
Jak to také všechno mohlo být.



Dorinko!

10. dubna 2010 v 15:49 Vlastní tvorba


Procházím rychlým krokem temnou cestou za městem.
Kolikrát jsem o takovýchto situacích jako malá slýchávala od své matky. Tolikrát mi říkala, že nemám sama večer nikde chodit. Zbytečně, stejně jsem ji neposlechla. Kdyby mě teď tak mohla vidět, určitě by mi pohrozila prstem.
Zvedla jsem hlavu k nebi. Třeba se od tam tuď teď na mě dívá a kroutí hlavou nad mou nerozvážností.
Ale doopravdy, co by se mi mohlo stát? Na této odlehlé cestě sotva někoho potkám a pak už dojdu do města, kde se všichni navzájem známe.
Mě se přece nic stát nemůže.
Nalevo ode mne něco zašustilo, až se mi srdce málem zastavilo. Bylo to nejspíš jen nějaké bezbranné zvíře, ale i přesto jsem přidala do kroku. Až teď jsem si uvědomila, jaký strach mě celou dobu svírá, jen jsem si ho nechtěla připustit. Naštěstí se už přede mnou začala objevovat světla města, které každou noc ožívá bavící se mládeží.
Jakmile jsem vstoupila pod pouliční lampy do rozlehlé ulice, oddychla jsem si. Tak přece jen se mi nic nestane. Před sebou jsem dokonce spatřila skupinku asi pěti hochů, které znám už léta.
Po chvíli mě i oni zpozorovali a všichni se otočili mým směrem a upřeně mě pozorovali.
Chtěla jsem kolem nich co nejrychleji projít, protože komu by se líbilo to jejich pokřikování, ještě když už něco vypili.
Sklopila jsem hlavu a dál rychle pokračovala v chůzi.
"Ahoj Dorinko!" křikl na mě někdo z nich.
Zvedla jsem hlavu a střetla jsem se s krásnýma modrýma očima Tomáše.
"Ahoj." Odpověděla jsem mu, přičemž jsem přeletěla očima i ostatní a zarazila jsem se na chtivém pohledu Milana.
Jeho výraz mě utvrdil v domněnce, že bych se neměla zastavovat a naopak ještě přidat do kroku.
Proto jsem neváhala a zašla za roh a vydala se další ulicí, už to byl jen kousek od mého domu.
"Isadoro!" zaslechla jsem někde za sebou jednoho z nich zakřičet, ale nevšímala jsem si toho a šla dál.
Až přede mnou prudce zastavilo kolo a z něho se na mě usmíval Tomáš.
Chtěla jsem se otočit, jenže tam mi v cestě bránil další z jeho skupinky. Byla jsem obklíčena.
"No tak Dorinko, proč nám utíkáš?" ptal se mě Tomáš, když slezl z kola a přiblížil se ke mně. "Snad se nás nebojíš." Posměšně se zasmál, přičemž zvedl ruku a chtěl se dotknout mé tváře.
Ucukla jsem mu a zacouvala o pár kroků ke zdi.
"Víš, jak nás to bolí, když nás taková krásná dívka jo ty celé ty roky odmítá."
"Ale…" snažila jsem se něco říct, ale ve skutečnosti jsem nevěděla co. Byla to pravda, všichni se o mě snažili, a i když patřili k nejhezčím a nejoblíbenějším klukům ve městě, já jsem je neustále a vytrvale odmítala.
"Jsi tak krásná." Zašeptal a přejel mi prstem po tváři.
Já jsem se nezmohla na nic jiného, než na něho dál vytřeštěně zírat.
V tom mě prudce popadl a silně mě přirazil ke stěně a vpil se svými rty na ty moje. Ostatní v té chvíli spustili aplaus, který já jsem ale vůbec nevnímala.
Svíral mě neuvěřitelná strach ale zároveň smutek.
Před očima mi totiž vytanuli všechny krásné chvíle prožité společně s Tomášem a jeho neodlučitelným dvojčetem.

"No tak pojeď." Dorážel na mě Tomáš.
Povzbuzována jeho výkřiky, jsem odhodila všechen rozum za hlavu, přidala na pedály, pustila brzdu a neuvěřitelnou rychlostí jsem se řítila z prudkého kopce za Tomášem a v těsném závěsu za mnou jeho naprosto identické dvojče Martin.
Byli jsme ještě děti a ti dva museli neustále vymýšlet nové a nové rošťárny a já jsem měla tu smůlu, že jsem se při nich často naskytla.
Ti dva blázni začali vřískat radostí a vzrušením, já jsem se raději soustředila na cestu, abych nevjela na kámen.
V tom do mě něco ze zadu narazilo.
"Martine!" zařvala jsem vztekle. Věděla jsem moc dobře, že to byl on a že to udělal naschvál, protože mě musí v jednom kuse provokovat.
"Promiň, už to neudělám."snažil se mi omluvit, přesto jsem v jeho hlase slyšela chystanou rošťárnu.
A ta také v zápětí přišla.
Martin znovu do mě najel, tentokrát ale tvrději, než možná sám počítal. Já jsem už nedokázala udržet koordinaci a v plné rychlosti jsem přeletěla přes řídítka a zapadla do křoví, které rostlo podél cesty.
"Doro! Doro!" uslyšela jsem křik Tomáše, který okamžitě zastavil a vrhl se za mnou do křoví. Když mě konečně našel, chytl mě za ruku a jedním tahem mě vytáhl ven a položil na trávu.
"Dorinko." Musela jsem se usmát, když jsem viděla jakou má o mě starost. Sice jsem byla celá od krve, to ale bylo jen od povrchových odřenin.
Otočila jsem se na Martina. Ten jen stál opřený o kolo a s klidem si mě prohlížel. Když spatřil můj pohled, promluvil: "Není ti nic? Já jsem nechtěl, promiň Isadoro." Omluvil se sice, já jsme ale moc dobře věděla, že příště mi zas něco takového udělá.

Byl zrovna jeden z nejkrásnějších dní v roce. Proto jsem si lehla na zahradu jen v plakách a vyhřívala se na sluníčku.
"Aááááá" zaječela jsem a vyskočila na nohy. Někdo mě totiž polil celou ledovou vodou.
Nad sebou jsem uslyšela chechot.
A tam na zdi stáli zase oni, známá už to dvojka. Martin ještě v ruce držel hadici a smál se tak, že málem spadl na zem.
"Já jsem se mu v tom snažil zabránit, Dorinko." Řekl na svoji obhajobu Tomáš.

Znovu jsem se vrátila do přítomnosti, když Tomášova ruka začala sjíždět po mém těle.
Snažila jsem se ho odstrčit, ale nemělo to žádný účinek.
"Dorinko." Zašeptal mi, když se ode mě odlepil, aby se nadechl.
Po tvářích mi začali stékat slzy.
Věděla jsem, že je to marný boj. Bylo jich pět, na jednu slabou dívku. Začala jsem se vzdávat i poslední naděje.
Jen kdyby to nebyl právě Tomáš, ten kterého jsem pokládala za svého přítele. Věřila jsem mu.
Otevřela jsem uslzené oči a za všemi, vzadu v ulici jsem spatřila další postavu. Vypadala na vlas stejně, jako ten kdo se mě zrovna snaží znásilnit.
"Martine." Vyšel mi povzdych z úst.
Tomáš se zarazil. Pak se o kousek odtáhl a podíval se na mě. Já jsem se mu jen dál dívala přes rameno.
"Tomáši!!" zařval Martin a rozeběhl se k nám.
Tomáš se obrátil ke mně zády, aby čelil osobě, která mu byla celém světě nejblíže.
"Tomáši! Jak můžeš?" To už k nám Martin přiběhl, a aniž by se zastavil, rovnou mu jednu vrazil.
Nikdo z ostatních chlapců se nesnažil Tomáše nijak bránit, protože přece jen oba byli jejich přátelé.
"Vždyť je to Isadora. Proč zrovna ona?!" ječel na něho dál.
Tomáš se chytil za zakrvácenou tvář, pak aniž by věnoval někomu jediný pohled, sedl si na kolo a odjel a za ním ho následovali i ostatní kluci.
Martin ke mně přistoupil. "Doro. Dorinko." To mi stačilo. Svezla jsem se mu na hruď a on mě silně objal.
Konečně jsem si uvědomila, kdo měl celou dobu o mě doopravdy strach, kdo mě měl doopravdy rád.

Harry a Hermiona - I've Just Senn a Face

9. dubna 2010 v 14:19
Harry a Hermiona jak jsou spolu šťastní a veselí.


3. kapitola - Časová smyčka

8. dubna 2010 v 17:52 Časová smyčka
Hrůza, já má vždycky tak hrozný pocit, když přidávám novou kapitolu. Moc bych chtěla aby to bylo dokonalé a místo toho se mi to zdá vždycky jen horší a horší.
Jsem moc ráda za vaše komenty a těším se na další.



Vydali se tedy na tichou obchůzku hradem.
Za celou cestu nepadlo mezi nimi ani slovo, jen se oba pozorně rozhlíželi okolo sebe.
Kdyby za oknem nebyly kupy sněhu, nepoznali by ani, že se přemístili v čase. Vše vypadalo stejně.
Potkali i několik studentů, ale nikoho koho by znali. A i na těchto studentech nebylo nic zvláštního, co by jim říkalo, že jsou v jiné době. Všichni měli na sobě stejný školní hábit jako oni dva a smáli se, pokřikovali po sobě a jich dvou si ani nevšimli.
"Tohle nemá cenu." Zastavila se po chvilce Hermiona.
"A co teda chceš dělat?" ptal se jí Draco, který už hodnou chvíli přemýšlel nad tím, co by v této situaci měli udělat. "Můžeme ještě zajít například do Velké síně. To bychom pak určitě zjistili, jestli je tu někdo známí. Mohli jsme se třeba přemístit jen o rok, to bychom tam pak našli naše spolužáky." Navrhoval Draco.
Hermiona zapřemýšlela nad touto možností, jenže to Draco už pokračoval.
"Ale co když jsme se přemístili dál a nebude tam nikdo, koho známe. Dokážeš si představit, jak by na nás všichni hleděli?"
"A co kdybychom zašli za ředitelem?"
Prozradila Hermiona svůj nápad.
Draco pozvedl obočí.
"Stejně tam musím zajít, protože mu musím říct, že se mi rozbil obraceč. Každý kus se totiž eviduje a kontroluje, aby si s tím někdo nemohl dělat co chce." Obhájila Hermiona svůj nápad.
"Dobře, tak půjdeme tam."
Souhlasil Draco. Nahlas ale nechtěl přiznat, že její nápad je mnohem lepší než ten jeho.
Když došli k chrličům, které chránili vchod do Brumbálovi pracovny, oba se zarazili a Hermiona bezradně pohlédla na Draca. Ten se jen samolibě usmál.
"Ten tvůj skvělý nápad má ale jednu chybu. Jak se chceš dostat dovnitř, když neznáš heslo?"
"Na to jsem předtím nepomyslela" přiznala se Hermiona.
Draco jen nevěřícně zakroutil hlavou. Sám si ale nechtěl přiznat, že na to si mohl vzpomenout i on.
"Tady ale nemůžeme stát a čekat až se objeví. Jsme tu všem moc na očích."
Řekl jí Draco, aby ji ještě víc potopil. Teď se mu i ten jeho nápad zdál lepší než toto.
Hermiona se rozhlédla, pak ho chytla za rukáv a vtáhla ho do výklenku skrytý ozdobným koberce.
Draco na ni jen nevěřícně vyvalil oči.
Hermiona se usmála. "Takto jsme se často s Harrym a Ronem schovávali, když jsme se toulali hradem po večerce."
Hermiona uvítala přítmí, které bylo ve výklenku, protože teď se nebude muset bát, že Draco uvidí jak je nervózní a že se jí zase chce brečet. Sedla si na studenou zem a škvírou v závěse pozorovala prázdnou chodbu.
Draco se i v tomto stísněném prostoru od ní odtáhl co nejdál a opřel se o zeď. Pozorování chodby nechal na Hermioně a tak měl čas více si ji prohlédnout. Čím víc se ale na ni díval, tím víc mu tato situace připadala směšná.
Možná si ještě neuvědomoval, že by to mohlo být mnohem vážnější, než jak to teď vypadá.

kami SB

8. dubna 2010 v 9:18
Chtěla bych vás pozvat na blog mého nového SB kami.
Píše povídky o světě HP, ale hlavně u ní si snad každý najde to svoje - od stylu až po páry. Nechápu jak dokáže psát tak různorodě a přitom mít vše skvělé.
Je to úžasná spisovatelka se skvělými nápady.


3. kapitola - Úplně obyčejná Zmijozelačka

6. dubna 2010 v 19:39 | Jenny |  Úplně obyčejná Zmijozelačka
Přidávám další kapitolu od Úplně obyčejné Zmijozelačky, kterou napsala moje SB Jenny a v které vystupuju také já. Je to krásná kapitola, hlavně teda ten konec.