Květen 2010

10. kapitola - Časová smyčka

30. května 2010 v 15:59 Časová smyčka
Hermiona přiběhla k Dracovi, který už na ni čekal na nádvoří a zatočila se před ním.
"Tak co, vypadá to líp?" poukázala Hermiona na své zkrácené vlasy.
"Mnohem." Pochválil ji. Nejraději by ji řekl, že vypadá přenádherně, ale věděl že si to nemůže dovolit.
"Taky by mělo. Včera jsem nad tím seděla skoro tři hodiny. Ještě, že umím na to šikovné kouzlo, nebo bych to měla samý zub."
"Tady to máš ale nějaké nakřivo." Poukázal ji Draco vzadu na vlasy.
"Vážně? Kde?" děsila se Hermiona.
"To je ale vážně hrozné. Takový velký skok tam máš." Děsil jí dál a zatahal ji za vlasy.
Hermioně se rozšířili oči hrůzou při představě, že si to celé zničila. To už ale Draco nevydržel a rozesmál se.
"Ty jeden, ty si ze mě děláš srandu." Pochopila konečně Hermiona a začala do něho bušit pěstmi.
Draco se ale musel smát ještě víc, protože ty její malé pěstičky mu rozhodně nemohli nijak ublížit.

Šla sama chodbou začtená do knihy, když ji někdo zastoupil cestu. Když vzhlédla, střetla se zase s těma modrýma očima, se kterýma se potkávala více než častěji za poslední měsíc.
Než se ale stačila nadechnout, zaklapl jí knížku a vzal ji za ruku.
"Pojď, chci ti něco ukázat." Řekl jí jen a už s ní v závěsu utíkal bradavickým labyrintem.
Zastavili se až před úzkým točitým schodištěm, kterým se už klidným krokem vydali nahoru.
Měl tak soustředěný výraz, že se ho Hermiona bála zeptat kam ji to vede.
Za chvilku se ale už zastavili na odpočívadle. Chytl ji za ramena a nasměroval ji k zaskleněným dveřím, kterými vstoupila na malý balkónek.
Hermiona vydechla překvapení.
Pod ní se rozprostírala třpytící se hladina jezera, ne jejímž břehu začínal hustý, černý les. A vzadu na obzoru byly vidět hory, na jejichž špičkám se celoročně držel sníh. A zrovna se za nimi schovávalo slunce, které ozařovalo celou krajinu poslednímu rudými paprsky.
"To je krásné." Otočila se na něho. On ale nepozoroval krajinu, díval se na ni.
"Mám rád samotu a proto mám po hradě spoustu takovýchto míst, kam rád chodívám. A myslel jsem si, že by se ti to tady mohlo líbit."
"To máš pravdu. Ten západ slunce je nádherný."
"To ty taky."
"Cože?" obrátila se na něho Hermiona, která nevěděla, jestli se náhodou jen špatně nepřeslechla.

On jí ale neodpovídal, jen se jí dál upřeně díval do očí.
A pak se k ní začal pomalu přibližovat. Hermiona věděla, co za malý okamžik nastane, o tomto se jí zdálo už od chvíle, kdy ho poprvé spatřila.
A pak se to konečně stalo. Svými rty se dotkl těch jejích.
Hermiona si vždy představovala, že to bude ten nejromantičtější polibek, co svět viděl. Ale, on se hned zase od ní odtáhl, jako by si až pozdě uvědomil, co to udělal.
Byla to jen jedna malá pusa.
A i když to nenaplnila všechny Hermioniny představy, přesto tahle malá pusa ji dokázala roztřást kolena a rozbušit srdce. Nechtěla si ani představovat, co by pak udělat opravdový vášnivý polibek.
Zvědavě se na něj podívala, ale on stál k ní zády a díval se na krajinu.
Nechtěla tento okamžik porušit bezduchými slovy a tak se jen vedle něho opřela o zábradlí.
"Já.." začal.
"Nemluv." Zašeptala Hermiona a ještě víc se k němu přitiskla a společně se dívali dokud celé slunce nezapadlo za hory.

4. kapitola - Úplně obyčejná zmijozelačka

30. května 2010 v 15:12 | Jenny |  Úplně obyčejná Zmijozelačka
Další pokračování této povídky od mého SB Jenny, v ktarém hraju jednu z hlavních postav.



14. kapitola - Dvě cesty osudu

29. května 2010 v 15:46 Dvě cesty osudu
I po celý další týden byla Julie v sedmém nebi. Konečně měla kluka, sice to nebyl ten její vytoužený, ale tento mu byl rozhodně nejblíže. Pořád se sice kolem něho motaly nějaké jiné dívky, ale on pokaždé říkal, že to jsou jen jeho obdivovatelky. A on že o takové nestojí.
Vztah Draca a Lucrecie dál pokračoval a sílil, i když to na veřejnosti moc nedávali najevo. Neprocházeli se spolu zamilovaně kolem jezera ani si hodiny nehleděli omámeně do očí. Pořád se k sobě chovali více méně jako přátelé. Ale přesto všichni obyvatelé hradu na nich hned poznali, že jejich vztah pokročil dál. Byly to občasné dotyky, letmé pohledy a majetnické chování Draca. Lucrecie byla teď jen jeho a všem to dával značně najevo.
Zmijozelští věděli o jejich vztahu víc. Ti rozhodně nemohli přehlédnout hodiny dokonce i noci, kdy ti dva spolu trávili zavření na pokoji.

"Lucrecie." zvolala Julie za vzdalující se sestrou.
Lucrecie se otočila po hlase a Draco vedle ní si Julii nevraživě přeměřil.
"Potřebuji s tebou mluvit. O samotě." Pohlédla Julie na Draca.
Draco nevypadal, že by ji zde chtěl nechat samotnou, ale Lucrecie se na něho obrátila s prosebným pohledem.
"Budu na tebe čekat ve společence." prohlásil nakonec Draco. Dal jí pusu a odešel.
Když zmizel za rohem, Lucrecie se zeptala: "Co jsi chtěla?"
"Já jen, že mi psali rodiče. Za týden jsou vánoce a tak jestli letos přijedeš?" vysvětlila ji Julie.
"Já ještě nevím. Přemýšleli jsem, že tu s Dracem zůstaneme, víš měli bychom společenku celý týden jen pro sebe." Zamyslela se Lucrecie. Upřímně se jí ani trochu domů nechtělo, kdežto celé prázdniny strávené s Dracem vyhlíželi dost nadějně.
"Takže doopravdy chodíš s Malfoyem?" zeptala se Julie. Po tom, co tu před chvílí zhlédla jí to bylo víc než jasné, ale pořád tomu nějak nemohla uvěřit. Pořád si ty dva představovala spíš na nezávazné flitry a ne na vážný vztah.
"Jo jsme spolu." Potvrdila jí to Lucrecie.
"Mamka psala, že tu budeš s ním chtít raději zůstat." Dodala Julie.
"Cože, matka ví, že chodím s Dracem?" divila se Lucrecie.
"No ano, psala to. Ptala se mě jestli je to vážně pravda."
"Ale jak se o tom dozvěděla?" divila se Lucrecie.
"Prý to slyšela v práci."
"V práci?" to vyrazilo Lucrecii dech. Jak si můžou nějací neznámí lidí mluvit o jejím vztahu.
"Nesmíš zapomenout, že naši rodiče se zapojují mimo jiné taky do boje proti smrtijedům. A ty začneš chodit se synem největšího smrtijeda." vysvětlila jí Julie značně jízlivě.
"Nemůžu přece za to z jaké je rodiny." Snažila se Lucrecie bránit.
"Spousta lidí od nich z práce si o tobě myslí, že jsi obyčejná zlatokopka. Začala jsi přece chodit s jediným potomkem snad nejbohatší rodiny v Anglii. A pak jeho pomocí dostaneš jméno a postavení, které ti chybí na rozdíl od tvých ostatních zmijozelských spolužáků."
"Tohle jsem zrovna od tebe nečekala." Posmutněla Lucrecie.
"Já jsem taky neříkala, že mám stejný názor." Bránila se Julie. "Já jsem ale za tebou přišla úplně kvůli něčemu jinému. Mamka nám navrhla, ať si sebou na vánoce někoho pozveme. Já tam beru Harryho, protože stejně nemá kde být a pak rodiče ho hrozně moc chtějí poznat. A ty si prý můžeš vzít Malfoy. Je u nás každé léto, takže to nebude nic nového. Až se rozhodneš, tak máš domů poslat sovu." vysvětlila jí Julie a obrátila se k odchodu.
"Já jsem si zase všimla, že chodíš s tím mrzimorským hezounem." křikal ještě za ní Lucrecie.
"A co?" zastavila se Julie a obrátila se za ní.
"Měla by jsi sundat ty růžové brýle a pořádně se podívat na toho svého kluka, jestli má tak dobré mravy a charakter jak ty se domníváš." Poradila jí Lucrecie a pak se už jen otočila a beze slova odešla.

Jakmile Lucrecie vstoupila do společenské místnosti, vyhledala pohledem Draca a když k němu došla u usadila se mu na klíně.
Draco když se na ní podíval, hned pochopil, že se s ním hodlá bavit o něčem vážném.
"Vypadněte." Přikázal svým přátelům, kteří se okamžitě poslušně odráčeli do nejvzdálenějšího kouta.
"Copak miláčku?" zeptal se jí. Takhle si říkali jen když byly o samotě.
"Mí rodiče už o nás vědí. A zjistili to z práce. Chápeš to? Úplně cizí lidi se o nás takto baví." vysvětlovala mu naštvaně.
"Můj otec mi už psal před pár dny a ptal se mě jestli je to pravda." řekl na to Draco.
"A proč jsi nic neřekl?"
"Zapomněl jsem."
"Lháři. On určitě se mnou nesouhlasí." Posmutněla Lucrecie.
"Ale kdepak. Sice by se mu víc líbilo, kdyby tvoje rodina nebyla tak nebelvírská, ale je čistokrevná a bohatá, což je pro něho to nejdůležitější. A pak ty jsi ve zmijozelu, takže je spokojený." Usmál se na ni.
"Takže souhlasí." Vydechla úlevně.
Lucrecie vyskočila na nohy, ale ještě než odešla tak se na něho otočila.
"Nejedeš na vánoce domů, že ne?" zeptala se ho.
"Tam by mě nikdo dobrovolně nedostal." odpověděl jí.
"Tak teda zůstaneme tady ale na Štědrý den pojedeme k mým rodičům aspoň na dva dny." oznámila mu už hotovou věc. Otočila se na podpatku a odešla do dívčích ložnic.

2. kapitola - Vina

28. května 2010 v 14:26 Vina




Dora jako vždy dobíhá autobus na poslední chvíli. Kdyby se opozdila někdy ráno tak by jí to tak nevadilo, jenže odpoledne se jí nechce čekat dalších několik hodin, než se dostane domů. Kdyby aspoň zase nepršelo, už se těší až bude schovaná vevnitř v autobuse.
Dneska měla ale štěstí a dorazila ještě v čas. Takže se zařadila do chumlu lidí tlačících se dovnitř. V tomto lijáku každý chce být co nejrychleji v suchu.
Když se konečně prodrala ke dveřím, pohlédla na toho kdo stál vedle ní. A k jejímu překvapení to byl zase ten kluk.
Potkávala se s ním skoro každý den, ale pořád o něm nic nevěděla.
Byl pro ní jedna velká záhada a o to víc jí zajímal. Chtěla se o něm dozvědět víc informací. Nikdy ho ještě nepřistihla, že by vypadl ze své role nepřístupného, uzavřeného, tichého kluka. Za celý měsíc školy ho ještě neviděla s nikým promluvit. Spíše se všem stranil, vyhledával samotu.
Často ho přirovnávala k soše vytesané z ledu.
K soše kvůli tomu, že na rozdíl od ostatních jeho věku kteří chvilku nevydrží sedět v klidu, na chvilku nezavřít pusu a pořád se něčemu smějí, on dokázal klidně hodinu bez pohnutí sedět a dívat se upřeně na jedno místo. Dora tu nudu v autobuse zabíjela pozorováním ostatních lidí, ale on se na nikoho nedíval. Jeho oči byly vždy upřeny ven z okna a několikrát zabloudili k ní, ale vždy když ho přistihla, rychle odvrátil svůj pohled a dál se věnoval každý den stejné krajině.
A vytesané z ledu proto, že nikdy se mu na tváři nezračili žádné emoce. Žádná radost, smutek, bolest, únava a hlavně žádný úsměv. Doře všichni říkali sluníčko, protože vždy když někam vstoupila dokázala celou místnost rozzářit, tak ráda se smála. A proto nechápala jak někdo může žít bez smíchu.

Dora se zase rychle vzpamatovala a odvážně se mu podívala do těch krásných očí. A on k jejímu překvapení jí pokynul rukou aby šla první. A co ji udivilo ještě víc, připadlo jí jako by se jeho oči nepatrně rozzářili. To si ale možná jen namlouvala.

Když se v autobuse posadila vedle Kariny, která letos nastoupila do prváku, ale s kterou se už léta znala, nejprve oklepala ze sebe kapky vody a pak znovu pohlédla na toho neznámého, který se už také stačil posadit a zase co nejdál od svých spolužáků.
Když od něho odtrhla oči, obrátila se na Karinu.
"Není divnej ten kluk. Vždyť se s váma vůbec nebaví."
Poukázala na neznámého.
Karina se na něho také podívala a zakývala hlavou na souhlas.
"Já s ním chodím do třídy už od první třídy na zakládce ale pořád ho vlastně vůbec neznám."
"Jak to?"
 "On se takto choval vždycky. S nikým se nikdy moc nebavil. Prostě si nikoho nechce pouštět moc k tělu. Myslím si, že má nějaký svůj svět a tak si pustí jen těch pár vyvolených lidí." Vysvětlila Karina.
"Svůj svět? Myslíš, že je jako…"
"Ne, ne." Nenechala ji Karina domluvit. "On není blázen, právě naopak je hodně chytrej On se hodí na gympl, jen je lajdák, takže známky tomu moc neodpovídají."
"Aha." Až teď si Dora uvědomila, že ho celou dobu pozoruje, což on naštěstí nemůže vidět, protože k ní sedí zády, ale i tak raději od něho odvrátila zrak. "A jak se vlastně jmenuje?"
"Daniel Sova."
"Cože Daniel?" Isadora se musela rozesmát. "To jméno se ale na něho vůbec nehodí. Daniela si představuju jako nějakého hezkého, milého a přátelského kluka. Na něho by se mi spíš hodilo nějaké tvrdé jméno."
Karina jen pokrčila rameny.
"Byly s ním ale na základce docela problémy." Dodala jakoby mimochodem.
"Proč?"
"No totiž." Karina se odmlčela a rozhlédla se kolem sebe, jestli je nikdo nepovolaný nemůže slyšet. "On patří k Šakalům." Řekla ztlumeným hlasem a významně na ní pohlédla.
"Páni." Ujelo Isadoře.
Šakali, tak to není vůbec dobré.
Před pár lety jedna skupinka kluků z jejich města začala ve velkém obchodovat s drogami. Ale teď všichni sedí ve vězení.
A po nich to převzala nová skupina, která se pojmenovala Šakali. Říká se, že tihle jsou ale mnohem krutější a že se ničeho nezaleknou. Ale kdo ví, co je na tom pravdy.
Hlavní je, že se kvůli nim tu dějí často divoké věci. A při tom nikdo pořádně neví, kdo přesně mezi ně patří, protože členství v Šakalech se uchovává v tajnosti. Kdo k nim patří ví jen sami Šakalové.
Isadora si ani neuvědomila, že autobus už zastavil a měla by také vystupovat. Až když do ní Karina dloubla, zvhlédla a spatřila Daniela, který už stál.
Vážně by on mohl patřit mezi ně?
Daniel zvedl hlavu a zabořil se těma svýma zelenýma očima do těch jejích.
Ano, to by teda určitě mohl. Pomyslela si Isadora.

9. kapitola - Časová smyčka

27. května 2010 v 14:10 Časová smyčka

Hermiona rychle vlítla do třídy a zasedla na své místo.
"Kde jsi byla? Vždyť za chvilku už začíná hodina." Spustil hned Draco.
"Jsi snad moje matka, že se tak o mě staráš?"
nahněvaně mu odsekla.
"S vámi holkami se vážně nedá vydržet, ty vaše nálady." Povzdechl si Draco.
"Cccc."
"A to vaše neustálé cccc." Pokračoval dál.
"Hele nech toho. Mám prostně blbou náladu."
"A mohu se zeptat, proč máš tu blbou náladu? Nebo mě rovnou zavraždíš?" dělat si z ní srandu.
"Jsem prostě nevěděla, co si mám udělat s vlasy. A tak jsem si je různě zkoušela před zrcadlem a zapomněla jsem na čas." Naštvaně se prohrábla vlasy, které si nakonec nechala rozpuštěné.
Dracovi dalo hodně zabrat, aby se nerozesmál. Tyhle holčičí problémy nemá šanci nikdy pochopit.
"Tak proč si je neostříháš? Myslím, že by ti kratší slušeli. Ne o moc, třeba jen takhle." Řekl a ukázal jí délku k ramenům.
Když se dotkl jejích vlasů překvapilo ho jak je má jemné a voňavé. Vždycky si myslel, že jsou jen huňaté a věčně rozcuchané.
Všimli si ale, že mu Hermiona nevěnuje žádnou pozornost, místo toho zaujatě hleděla dopředu. Otočil se tam také a střetl se ze zlobným pohledem modrých očí zmijozelského chlapce. Ten pohled byl tak nenávistný až mu zatrnulo. Uvědomil si, že pořád drží pramen hermioniných vlasů a tak ho spěšně spustil.
"Asi máš pravdu." Obrátila se na něho Hermiona, když konečně spustila pohled z toho chlapce. To ale netrvalo na dlouho, protože za chvíli zabloudila očima znovu k jeho místu.
"Jo a jen tak mimochodem." Naklonila se k Dracovi, aby to nikdo jiný nemohl slyšet. "Od teď jsem z čistokrevné kouzelnické rodiny."
Nastal okamžik ticha, kdy Hermiona dál upřeně hleděla na Draca, protože čekala, že bude protestovat.
Draco se podíval pohledem po jistém zmijozelském studentovi, protože dobře uhádl proč ty lži.
"Dobře." Souhlasil k hermionině překvapení.

Hermiona šla sama chodbou, když před sebou spatřila zase jeho. Nohy se jí sice okamžitě roztřásly a srdce rozbušilo, ale viděla to jako jedinečnou příležitost a tak přidala do kroku a dohnala ho.
"Ahoj." Pozdravila ho, když s ním srovnala krok.
"Ahoj." Odpověděl ji, ale ani se na ní nepodíval.
"Líbila se ti nakonec ta kniha, kterou jsem vlastně za tebe našla?" plácla Hermiona první, co ji napadlo.
"Je to jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četl." Odpověděl ji stejně nepřítomným tónem.
Hermiona ušla ještě pár kroků, než si uvědomila, že už vedle ní nejde. Otočila se a on stál kousek za ní.
"Co..?" popošla o kousek blíž k němu.
"Ty a Malfoy jsem jen kamarádi?" zeptal se jí a přímo jí pohlédl do očí.
Hermionu ta otázka zaskočila.
"Jen kamarádi." Odpověděla mu, když se vzpamatovala.
"Často to tak nevypadá." Poznamenal tiše a dál si ji zkoumavě prohlížel.
"Toho jsem si nevšimla."
"Já už stejně musím jít." Řekl rychle a odešel chodbou, kterou přišli.

13. kapitola - Dvě cesty osudu

25. května 2010 v 18:45 Dvě cesty osudu
Tak po delší době jsem napsala další kapitolu ke Dvou cestám osudu. Doufám že se bude líbit.



Julie si mazala další topinku, když k ní s dychtivým výrazem přisedla Abella.
"No tak povídej." řekla jí Abella místo pozdravu.
Julie se na ní nechápavě otočila.
"A co mám povídat?"
"Marjá." Zakroutila Abella nechápavě hlavou. "Přece co bylo včera."
"Ale vždyť jsi na plese byla taky." Nedocházelo to pořád Julii.
"To ano, ale už jsem nebyla s tebou a Rayem, když tě doprovázel na kolej." Významně na ní mrkla.
"Aha," pochopila konečně Julie, "jo bylo to fajn."
"Fajn?! Fajn?!" vykřikovala naštvaně Abella.
Julie se rychle kolem sebe rozhlédla jestli se na ně nikdo pohoršeně nedívá.
"Ty jsi byla sama s jedním z nejhezčích kluků na škole po půlnoci v temných chodbách a svojí nejlepší kamarádce řekneš jen, že to bylo fajn. Že se nestydíš." Dělala Abella naoko uraženou.
"No a co chceš abych ti řekla?"
"Vše, i ty nejmenší detaily." Naklonila se k ní znovu spiklenecky Abella.
Julie si povzdechla, znala Abellu už tak dlouho, aby věděla, že se nedá jen tak odbít..
"Tak, šli jsme spolu a dobře jsme si povídali, pořád mě něčím rozesmíval." Začala vykládat Julie. Abella dychtivě přikývla a ještě víc se naklonila k Julii. "A pak, když jsme došli před vchod do havraspárské koleje, tak mě políbil." Mírně se Julie začervenala.
Abella se usmála, přesně na tohle čekala.
"A jaké to bylo?" vyzvídala dál.
"Já nevím, příjemné, hezké."
"A domluvili jste se, kdy se znovu sejdete?"
"Ne." Posmutněla Julie.
"To je jedno." Mála Abella rukou. "Však se tu někde potkáte, takže se můžete domluvit pak. Ale chtěla bys s ním jít na rande?" zeptala se jí pro jistotu. Věděla, že pro jakoukoli jinou dívku, by to byla stupidní otázka, protože si nedokázala žádnou přestavit, která by s tak hezkým klukem nechtěla jít. Ale věděla, že je tajně zamilovaná do Harryho a proto se bála, že Raye odmítne.
"Chtěla, moc." přiznala ale Julie.
"To je dobře." Oddechla si Abella. Vzala si topinku, kterou si Julie před chvilkou namazala a za kousla se do ní.
"Hele, to je moje." Pokoušela se Julie Abelle vyrvat topinku z ruku. Ale nečekala, že ji tak snadno získá zpátky, Abella ji totiž vůbec nevěnovala pozornost a místo toho s otevřenou pusou koukala ve dveřím.
"Co je?" zeptala se Julie a také se tam podívala.
A tam právě vcházeli do Velké síně Draco s Lucrecií a k překvapení všech se drželi za ruce.
"Vypadá to, že jsi nebyla jediná, kdo měl úspěšný večer." Otočila se Abella na Julii.
Julii se po tváři rozlil upřímný úsměv.
"Já jsem je včera na plese pozorovala." Vysvětlila Julie. "A hodně se k sobě měli, ale docela brzo se vytratili a pak jsem je už neviděla."
"Aháá." Hodila po Julii šibalský úsměv. "Myslím, že obě sestry Briencovy měly včera den s velkým D."
Julie nechápavě zvedla obočí.
"No ty jsi zažila svojí první pusu a Lucrecie také poprvé, ale něco jiného."
"Ale nedělej si srandu." Rozesmála se Julie.

Lucrecie a Draco došli za všeobecné pozornosti k zmijozelskému stolu a jakoby se nic nestalo, posadili se na svá obvyklá místa.
Všichni jejich přátelé na ně nevěřícně koukali, ale neodvážili se nic poznamenat a tak se raději dali znovu do jídla, ale nepřestali po nich vrhat kradmé pohledy.

Julie byla zklamaná, že dneska neměla s Rayem žádnou hodinu a ani ho nikde celý den nepotkala. Začínala se obávat, že ji nechce a že se mu po plese zbytečně moc poddala.
Když se ale svěřila se svými obavami Abelle, ta ji uklidnila tím, ať si počká na zítřek kdy ho určitě musí potkat na hodině a pak uvidí jak se k ní bude chovat.

Další den se Julie ještě pro jistotu několikrát zkontrolovala v zrcadle a pak se s bušícím srdcem vydala na hodinu, kterou měli společně s mrzimorem, tedy společně s Rayem.
Když dorazila před učebnu, mrzimorští tam ještě nebyli a tak se zařadila mezi své kamarády.
Za pár minut už uslyšela obvyklý šelest hlasů vycházející zpoza rohu a za chvíli se před ní objevila skupinka mrzimoských a mezi nimi šel i Ray s rukama kolem nějakých holek, které se přihlouple hihňali.
Julii posmutněla. Tak je to přece jen pravda, on o ní už nemá zájem.
Sotva ale ji zahlédl, vymotal se z obětí dívek a přispěchal k ní.
A což absolutně vůbec nečekala, rovnou jí políbil a pak se na ni usmál odzbrojujícím úsměvem.
Julie by na něho dál vyjeveně koukala, kdyby do ní Abella nenápadně nedloubla.
"Ahoj." To bylo jediné, na co se zmohla.
"Už jsem se na tebe moc těšil. Tohle mi už nemůžeš udělat, nechat mě abych tě celý den ani na okamžik nemohl spatřit. Pro dnešek jsem nám ale na večer naplánovat skvělé rande. Určitě se ti to bude líbit. A nevyzvídej na mě, co to bude, protože ti stejně nic neprozradím." Ukončil svůj monolog dalším úsměvem.
"Oooch." Zavzdychali všechny dívky okolo.
Julii došlo jaké obrovské má štěstí, že tento krásný kluk věnuje pozornost zrovna jí a musela uznal, že to byl dobrý pocit. Ještě když viděla, jak jí všechny ostatní děvčata závidí.
"Už se moc těším." Také se na něho usmála a dala mu malou pusu, jen aby ještě víc naštvala ostatní.


Řekni Sbohem

22. května 2010 v 17:39 Vlastní tvorba

Řekni Sbohem


Kéž bych tě nikdy nepotkala.
Jak já tě nenávidím.
Jak já tě miluju.

Věříte v lásku na první pohled?
Já jsem nevěřila.
Vždyť je to kravina.
Jak se do někoho můžeš zamilovat, když ho vůbec neznáš.
Nevěřila jsem, dokud jsem ji sama nevyzkoušela.

Ten den mi už na vždy změnil život.
V ten den jsem se zamilovala.
Bezhlavě, toužebně, čarovně.
Ten den byl předzvěst mého zlomeného srdce.
Ten den byl předzvěst mého celoživotního smutku.
V ten den jsem ti svoje srdce vložila do tvých rukou a už ho nikdy nedostala nazpět, i když po tom každý den toužím.
Vrať mi mé srdce!

Věříte na kouzla?
Myslíte, že existují kouzelníci?
Jestli ano, tak já jsem se už s jedním setkala a dokonale mě okouzlil.
Možná že kouzla vážně existují, protože tvoje oči jsou kouzelný.

První náš pohled.
Dokonale jsem se utopila v těch tvých nádherných očích.
Neviděla jsem nic jiného než ty oči.
Kouzelné oči, které mě začarovali.
Strašidelné oči, které mě strašili.

Řekni proč kvůli tobě nedokážu uronit ani slzu a přitom bych chtěla vyplakat řeku?

Jen ty, jen já

20. května 2010 v 19:49 Vlastní tvorba
Takové malé....něco. Nevšímejte si toho, vypisuju se.



Jen ty, jen já


Upřeně hledím na probíhající krajinu a po tvářích mi tečou slzy.
Sedím otočená ke všem zády, aby nikdo moji slabost nezpozoroval.
Příroda jako by odrážela moje pocity.
Všechno je potaženo neproniknutelnou mlhou.
Nadzvednu oči a střetnu se s tvými.
Jen před tebou nic skrývat nemusím,
jen ty mě rozumíš,
jen ty víš, co se mi odehrává v duši.
Jen ty víš, že jediné po čem toužím jsi ty.
Ale jen já vím, že to nikdy nedostanu.

1. kapitola - Vina

19. května 2010 v 20:38 Vina




"Miláčku, probuď se."
Dívka ale nedbala na chlapcovu snahu vzbudit ji a jen se převrátila na druhou stranu a ještě pevněji se zamuchlala do peřiny.
Chlapec se už vzdával naděje na úspěch a tak zvolil ještě poslední variantu. Přistoupil k oknu a rozhrnul závěsy.
Do místnosti se prodraly ranní paprsky a dopadly na dívku. Ta naštvaně otevřela oči ale jen pro to, aby si mohla přes hlavu přehodit peřinu.
Chlapec když zpozoroval její záměr, skočil k ní do postele a vytrhl jí peřinu z rukou a pak se při pohledu na její nechápavý výraz se rozesmál.
"To vážně chceš přijít do školy hned první den pozdě?"
Dívka byla v mžiku na nohou.
"No jo, vždyť dneska začíná škola." Zvolala a už se obrátila k rychlému útěku do koupelny.
"Doro, nezapomněla jsi na něco?" zvolal ještě za ní.
Isadora se zarazila ve dveřích a pomalu se na něho otočila. Podívala se do jeho rozesmáté tváře čekající na ranní polibek.
"Víš co, já ti na to kašlu." Oznámila mu škodolibě. Ráda si z něho dělala srandu.
Chlapec po ní hodil polštář, ten se už ale jen odrazil od zavřených dveřích.

Za hodinu už šli ruku v ruce směrem k autobusu. Sice je velice brzká ranní hodina, většina lidí ještě spí, ale autobusové nádraží stejně praská ve švech. Všem studentům, kteří mají školu v jiném městě, teď odjíždějí autobusy do různých končin naší země.
Čím více se blížili k té správné zastávce, tím se kroky Isadory zpomalovaly. Nechtělo se jí zase do školy, hlavně po tak krásných prázdninách strávených s Michalem.
Zvedla hlavu od země a pohlédla na skupinku kluků stojících na rohu ulice.
V tom se zastavila. Její oči se zkřížili s dalšíma očima, tak krásnýma očima. Na malý okamžik dokonce zapomněla jak se dýchá.
Když se konečně vzpamatovala otočila hlavu od toho krásného kluka a dohonila Michala.
Konečně se už zastavili na zastávce a dokonce mají ještě pár minut než přijede autobus. Isadora toho využila aby se mohla pozdravit se svými známými, kteří s nimi jezdí každý den do školy. Pak si konečně všimla, že kromě už starých známých tu stojí
ještě pár dalších kluků a holek s ustrašenými výrazy. To jsou letošní prváci. Musela se usmát při představě jak tu minulý rok taky takto stála, určitě s naprosto stejným výrazem a obávala se toho, co na ní čeká na nové škole.
Posledních pár minut uběhlo a autobus už zastavoval před nimi. Začne obvyklá tlačenice, ale Isadora vyčkává.Moc dobře ví, že Michal musí být všude první takže jí už nejspíš drží místo.
Vedle ní ale stojí ještě někdo, komu je nejspíš jedno kam se posadí. Pohlédne navrch na něho a je to on. Ten kluk s těma krásnýma očima. Jsou modré nebo zelené? Ten neznámý také na ni
pohlédl. Isadora rychle zkonila hlavu a kdyby se dokázala červenat, nespíš by byla rudá až za ušima.
Konečně nastoupila do autobusu a posadila se vedle Michala, který jí okamžitě přehodil ruku kolem ramen a začal jí povídat něco o tom, co by měli ještě odpoledne stihnout udělat. Isadora ho ale poslouchala jen na půl ucha. Netrpělivě čekala, až nastoupí také ten neznámý. Když se konečně objevil, posadil se přímo před ní, ale ani jednou se na ni nepodíval.
Autobus nastartoval a Isadora obrátila svůj pohled ven z okna a po zbytek hodinové cesty už nic ani nikoho nevnímala. Michal se jí sice ještě chvíli pokoušel rozptýlil, ale po pěti minutách to vzdal a dal se do živé debaty s nějakým klukem. Celkově bylo dneska v autobuse velice živo, všichni si sdělovali prázdninové zážitky a nahlas se smáli. Všichni až na Isadoru a toho neznámého.

Až když autobus zastavil vytrhlo ji to z transu. Michal zase jako vždy vystoupil mezi prvnímu. Isadora si na rozdíl od něho poslušně počkala, až skoro všichni budou pryč a až pak si stoupla do fronty. A hned za ní si stoupl i ten neznámý, těsně za ní.
Isadora chtěla co nejrychleji pryč, pryč od něho, jenže k její smůle si musela ještě počkat, až se na schodech uvolní místo.
Ten kluk se ještě víc k ní přiblížil. Teď kdyby nebyla aspoň o hlavu a půl menší tak by určitě cítila jeho dech na krku. Ten neznámý se chytl opěradla těsně vedle její ruky. Byl jí tak strašně moc blízko.
Připadala si proti němu se svojí drobnou postavou jako panenka. Kdežto on se svojí výškou a rozložitými rameny působil jako její osobní ochránce.
Rozhodně jí nepřipadal jako že by měl jít do prvního ročníku, že by měl být o rok mladší než ona. Přesvědčilo ji o tom až když ho ve škole viděla vcházet do dveří na kterých se skvěl čerstvý nápis 1. A.


8. kapitola - Časová smyčka

18. května 2010 v 19:31 Časová smyčka
Divte se, divte. Já mám normálně dneska dost dobrou náladu. Pořád se musím smát. Bude to asi proto že se mi teď všechno daří. Teda když nepočítám známky ve škole se kterejma jdu katastrofálně dolů a pak když ještě nepočítám tu dnešní písemku, kterou jsem totálně zbabrala. Ale protože mám tak dobrou náladu, tak jsem se rozhodla, že přidám další kapitolu. 
Chtěla jsem vám něco prozradil k této povídce, ale máte smůlu, nic neřeknu.


Strávili v tomto čase už pár dní a Hermiona si začínala zvykat. Všechno bylo vlastně jako dřív, jen tu neměla Harryho a Rona. A i když si to nechtěla přiznat, jejich místo teď nahradil Draco. Kdyby se jí někdo zeptal, odpověděla by mu bez rozmýšlení, že Draca pořád stejně nenávidí. Nebyla to tak ale úplně pravda, zvykla si na něho, byl teď součást jejího života i se všemi svými chybami.
Zhluboka se nadechla. Milovala vůni knihovny, proto tu také tak ráda trávila čas.
Přejížděla pomalu po hřebech knih až se zarazila na jedné v zářivě rudé vazbě. Téhle knihy si tu ještě nikdy nevšimla. Všechny ostatní jsou už tak staré, že jejich obaly vybledly a teď vypadá jedna jako druhá. Tahle ale mezi ostatními přímo bije do očí.
Vytáhla ji z regálu a podívala se na název, ale nikde žádný nebyl. Chtěla ji tedy otevřít, ale zarazil ji rychlý pohyb před ní.
Zvedla hlavu. Nikdo tam ale nebyl.
Otočila se. I tam bylo liduprázdno.
Zdálo se jí to, nebo doopravdy slyšela nějaký zvuk zpoza druhé strany regálu?
Zadržela dech, aby jí nic neuteklo.
Teď už jistě zaslechla tiché kroky.
     Stejně tiše se přiblížila k regálu a pomalými kroky postupovala na konec uličky, aby mohla nahlídnou za roh.
Udělala krok.
Už stála na rohu. Na chvíli se zaposlouchala, ale nic nezaslechla a proto se vyklonila ale v tom…
"Uááá" zaječela, ale někdo ji stačil dát ruku přes pusu.
"Pssst, nebo nás knihovnice vyhodí." Zašeptal jí.
Bylo to naprosto zbytečné. Hermiona, při pohledu do tmavě modrých očí, nebyla schopná slova. Před ní stál chlapec, ten z chodby.
Nedokázala pochopit proč ji tak zajímá. Možná to bylo tím, že na ni tak záhadně působil, jenže ho vůbec neznala. Toto byla vlastně první slova, která si řekli.
Když viděl, že se Hermiona uklidnila a teď na něj jen vyjeveně kouká, spustil ruku z jejích úst a trochu se ošil.
Nechtěl si přiznal, že když ji spatřil samotnou v knihovně schválně se schoval za regál aby ji mohl pozorovat. Nedokázal si svoje chování vysvětlit. Věděl jen, že ho ještě nikdo tak nezaujal jako tato dívka.
Podíval se jí do oříškových očí a uvědomil si tuto trapnou situaci.
"Co to máš?" zeptal se jí, aby prolomil tíživé ticho.
Hermiona si vzpomněla na knihu a znovu se na ni podívala.
"Ani pořádně nevím."
"Ale vždyť to je…" nechal větu nedokončenou. Vzal si od ní knihu a několikrát ji otočil. Pak dlouhými prsty udělal nad ní nějakou složitou smyčku a na knize se objevila zářivá písmena. Než je ale Hermiona stačila rozluštit, protože k ní byly vzhůru nohama, tak zase stejně záhadně zmizela.
"Tu knihu si vezmu já, jestli ti to teda nebude vadit. Ale stejně by nebelvír z ní nic nedokázal přečíst." Když Hermiona nic nenamítala, dal si knihu k dalším učebnicím do tašky a znovu na ni upřel své modré oči.
"Jsem si říkal, že asi nemůžeš být tak hrozná jako ostatní nebelvírští, když se s tebou Draco Malfoy baví." Řekl jí, přičemž ji celou přejel hodnotícím pohledem. Asi se mu zdála dost vhodná další konverzace, protože se pohodlněji opřel o regál s knihami.
"Já nevím, my se s Dracem známe už dlouho." Tahle jeho otázka nebo spíše konstatování se jí vůbec nelíbila, i když tento chlapec se ji naopak líbil velice.
"Jsi z čistokrevné rodiny, ne?" napřímil se.
"Ano jsem." Vyhrkla Hermiona rychle. Nikdo o ní tady nemůže zjistit, že její rodiče jsou mudlové, tak proč by toho nevyužila. Jen musí co nejrychleji Dracovi říct, aby ji neprozradil. Hermiona si povzdechla při představě, jaké bude mít zase řeči a posměšky.
"Tak to je dobře." Usmál se na ni chlapec.
"No víš, já už budu muset jít." Oznámila mu Hermiona. Nebyla to pravda. Nikam nespěchala ani na ni nikdo nečekala, jen už nevěděla, co má dál říkat. Připadala si s ním hrozně nervózní a nesvá. Tenhle kluk si už za tak malou chvíli u ní získal respekt. Ještě nikoho jemu podobného nepotkala.
"Tak zase zítra na hodině." Otočil se ještě za ní, když kolem něho procházela.
Hermiona rychlým krokem vyšla z knihovny. Když ale za sebou zavřela dveře, opřela se o studenou zeď. Toto setkání musela pořádně rozdýchat. Až teď si uvědomila, jak se celá klepe. Musí se uklidnit.
Co je to za kluka? A co on to s ní dělá?

Draco/Hermiona/Ron - I Will Not Be Beaten

18. května 2010 v 16:49
Ach, chudáček Draco.



Prolog - Vina

16. května 2010 v 21:10 Vina



Já si už vážně nevím rady.
Chvílemi si myslím, že jsem tě už dokázala vytěsnit z hlavy,
ale ty mě v zápětí přesvědčíš o opaku.
Proč na tebe nemohu přestat myslet,
proč po tobě moje tělo pořád touží.
Ano, často si to snažím vysvětlit jen jako sexuální přitažlivost.
Také co jiného by to mohlo být?
Pokaždé když uvitím tvou krásnou, vypracovanou hruď,
po mém těle se rozleje horkost.
Po každé když spatřím tvé vlasy,
zasvrbí mé ruce touhou, prohrábnout se jimi.
Po každé když mé oči spočinou na tvé malé jizvičce na tváři,
snažím se ovládnout, abych tě na ní nepolíbila.
Ano, všechna ta touha a chuť po tobě, je jen přirozená reakce mého těla.
To není láska.
Nemohu tě milovat.
Jsme až moc odlišní a zároveň až moc podobní.
Jenže jen s tebou dokážu zažít ty neuvěřitelné okamžiky, kdy se moje srdce zastaví a vzápětí málem pukne.
A na to stačí jen tvůj jediný pohled zelených očí a ten okamžik, kdy v nich spatřím plát plamínky radosti, než je schováš za ledovou masku.
Všichni o tobě mluví jako o kusu ledu, bez emocí, bez špetky smutku, radosti, lásky.
Jenže já jsem v tvých očích viděla smutek, když jsem políbila jiného.
Jenže já jsem v tvých očích vidím radost, pokaždé když mě ráno můžeš pozdravit.
Jenže já jsem v tvých očích vidím lásku, pokaždé když se na mě podíváš.
Proč se tě všichni bojí?
Proč mi všichni radí, abych se od tebe držela dál?
Čeho všeho jsi schopný?
Tvá krev na rukou byla přece jen nehoda.
Nebo, že by ne?
Nemůžeš být vrah, když jsi mě život zachránil.
Cítíš to také?
Tu černou jámu pod mýma nohama?
Pomalu se do ní propadám.
S každým dalším těžkým tajemstvím,
S každou další ránou v srdci
S každým tvým pohledem.
Proč jsi mě tam jen tenkrát nenechal?
Bylo by pro mě lepší kdybych shořela jako vše okolo mě,
místo toho aby shořel celý můj dosavadní život.
Proč jsi mi tenkrát řekl ať o tom nikomu neříkám.
Měla jsem tenkrát vše. Skvělého kluka, přátele, úspěch.
A kvůli tobě jsem všechno ztratila.
Měl jsi mě tam nechat.
Kolem černé díry se začínají objevovat plameny, které pomalu ale jistě se omotávají kolem mých nohou a táhnou mě dolů.
Tentokrát už nepřijdeš a nezachráníš mě z těchto červených květů.
Proč jen jsem musela být tak zvědavá a zjistit tu strašnou pravdu?
Proč jen jsem chtěla zjistit kdo pro nás nachystat tuto strašlivou smrt,
proč jsem chtěla zjistit kdo to zapálil.
Proč jen, když skutečnost byla tak strašná.
A když jsem s pravdou vyšla ven, ty jsi se jen usmál a odešel.
Copak je ti jedno že mohly zemřít stovky lidí?
Máš ty vůbec srdce?
Asi to bude vážně pravda, ty nemáš žádné emoce.
Proč mě ale tak strašně moc přitahuješ.
To ty tvé oči.
Tak se jich bojím,
ale byla bych pro ně schopná udělat cokoli.
Ty to moc dobře víš, protože jen v mé přítomnosti se nedokážeš ovládat.
Nikomu neprozradím, kdo požár způsobil.
Možná proto že se tě bojím,
možná proto že tě miluju.
To tajemství mě ale tak tíží, posílá mě dál do černé díry.
Tvé zelené oči mě straší všude, dokonce i ve spánku.
Lidé se tě straní, říkají že jsi vrah, že jsi ho zabil, že to nebyla nehoda.
Když jsem se tě na to ptala, řekl jsi jen:
"Je jedno za jakým účelem jsem ten nůž držel, důležité je že jsem ho držel."
Ale i kdybys zabil stovky lidí, jednomu přece jen si život zachránil.
Mě.
A teď mě pomalu s každým dalším pohledem zabíjíš,
s každým dalším dotykem vrazíš kudlu do srdce.
S každým dalším tajemstvím mě posíláš do černé díry.
Připadám si už jako blázen.
Nechci tě už nikdy vidět, protože nevím co od tebe mohu očekávat,
protože se tě bojím.
Ale zároveň ti věřím jako ještě nikomu předtím.
Zároveň jsem na tebe závislá.
Potřebuji cítit tvoji blízkost každý den.
Proč mám jen pocit, že ti tak skvěle rozumím,
proč jen dokážu přečíst každou myšlenku,
myšlenku která mě děsí.
Co ty jsi vůbec za člověka.
Máš srdce?
Máš city?
A co cítíš ke mně?
Ach, další tajemství.
Jako jediná vím jak jsi přišel ke svým jizvám.
I já mám na těle pozůstatek toho dne.
Zase další věc, kterou nemohu prozradit.
Už tu tíhu tajemství, strach, lásku, bolest v srdci nemohu snést.
Pomalu se propadám do černé propasti, z které už není úniku.
Zbývají mi poslední chvíle života.
Přijdeš mě i tentokrát zachránit?
Stiskneš mi znovu pevně ruku a vytáhneš mě na pevnou zem?
Poslední vteřiny.
Hodiny už nemilosrdně odtikávají.
Cítím chlad, který mnou stoupá.
Poslední vteřina života.
Přijdeš?

Pribehyy

14. května 2010 v 22:20
Chci představit další spřátelený blog. Najdete tam nádherné příběhy plné emocí a citu, nad kterými se snad srdce každé dívky musí pozastavit a vstřebat tu melancholii.


7. kapitola - Časová smyčka

14. května 2010 v 16:10 Časová smyčka
Takže hned po návratu z Prahy vám přináším další kapitolu. Je sice krátká a taková o ničem, ale dneska už po mě prostě víc chtít nemužete. Už toto je nad moje síly, jediny co ted ještě zvládnu je jít spát.


První den proběhl relativně v klidu a Hermiona s Dracem zrovna šla spolu na večeři.
"Víš o čem jsem přemýšlela?" zeptala se ho Hermiona.
"Já vím, že máš o mě vysoké mínění, ale budu tě muset v jedné věci zklamat. Číst myšlenky neumím."
Odpověděl jí Draco. Hermionu často jeho řeči vytáčely, ale rozhodla se to bude muset ignorovat jestli s ním chce přežít ještě aspoň jeden den.
"Chtěla bych se Brumbála zeptat, jak funguje čas."
"Chceš zjistit jestli je …" Draco mluvil dál, kdy se ji aspoň stokrát pokoušel zesměšnit, ale Hermiona ho neposlouchala. Zrovna totiž z Velké sině vyšel zase ten chlapec a když kolem nich procházel, nespustil z ní oči. Hermioně se při jeho pohledu rozbušilo srdce a po těle ji vyskočila husí kůže. Měla sto chutí se za ním otočit, ale naštěstí se ovládla, protože zpozorovala jak se Draco na tuto scénu nevěřícně dívá.
"Co je?" vyjela po něm.
"Ale nic." Odbyl jí a vstoupil do Velké síně.

Po večeři, jak se dohodli, se sešli před Brumbálovým kabinetem.
Hermiona na Dracovo vyzvání zaklepala a v zápětí se dveře sami otevřely. Oba trochu nejistě vstoupili dovnitř. Za stolem ale už seděl Brumbál, který je s úsměvem vítal.
"Čekal jsem, že za mnou přijdete." Povzbudil je.
"My jsme se chtěli zeptat, jestli už nevíte jak nás dostat nazpátek." Vysvětlil mu Draco.
"Bohužel, dloubal jsem nad tím celý den a na nic jsem nepřišel. Ale nebojte bude se snažit dál."
"Aha, tak dobře teda." Dodal poněkud sklesle Draco.
"Já jsem se ještě na něco chtěla zeptat." Promluvila Hermiona.
"Ano, na co?" upřel na ní Brumbál své pomněnkové oči.
"Jestli, kdybychom se teď vrátili zpátky, tak by v naší době také už uběhl celý den, nebo by bylo vše jak když jsme se ztratili?"
"To je hodně těžká otázka." Zamyslel se Brumbál. "Když obraceč použijete dobře, tak si vlastně tu dobu o kterou jste se posunuly znovu prožijete, takže se vrátíte na stejný čas z kterého jste vyšli. Ale v tomto případě je to jiné. Myslím, že byste se měli raději posadit, toto bude trvat déle." Hermiona i Draco ho poslušně poslechly. Brumbál zatím vytáhl jednu z objemných knih položených na stole a otevřel stránku, kterou měl založenou.
"Tady se píše vše o obracečích. Snažil jsem se tu přijít na způsob jak vám pomoci. Píšou tu o ojedinělém případě, kdy se obraceč poškodí a pak může s časem různě zamíchat. Ve vašem případě vás poslal do minulosti. Nic ale o způsobu jak se posunout v čas dopředu tu není. Obávám se, že takovýto přesun ještě nebyl vynalezen." Hermiona a Draco se po sobě vystrašeně podívali. "Ale to neznamená, že ho nemůžu vynalézt já. Nebo se o to aspoň pokusím. Ale musíte si uvědomit, že je těžší se přesunout do budoucnosti, do toho co ještě nenastalo." Brumbál se odmlčel a dlouhým prsem přejel po jednom řádku v knize. "A také se obávám, že vše nasvědčuje k tomu, že život ve vašem čase pokračuje dál bez vás. Nyní vás
asi všichni pohřešují. A proto až se mi podaří objevit způsob jak vás vrátit, tak se budete muset posunout o tolik dní kolik jste tu zatím prožili. Bohužel o ten čas ve vašem světě přijdete."
Draco jen upřeně koukal do zdi a přemýšlel co se asi tam někde v budoucnu děje. Co dělají jeho rodiče, když zjistili že je pryč. A kam si všichni domnívají, že zmizel a ještě společně s mudlovskou šmetkou. Potter a spol ten určitě všechny burcuje, protože si myslí, že ji unesl a předal Voldemortovi, nebo něco tomu podobného.
"Ale to o nás v budoucnu musíte vědět." Promluvila na Brumbála Hermiona a přerušila tak tok Dracových myšlenek. "Když jsme se narodili, když jste nás přijímal do Bradavic, když jste nás poprvé viděl jak si nasazujeme na hlavu Moudrý klobouk, tak jste musel vědět, že se toto stane, protože nás už znáte ze svojí minulosti."
"To nejspíš ano." Souhlasil s ní Brumbál.
"Proč jste nám tedy něco neřekl? Měl jste tolik příležitostí. Například když jste mi dával ten obraceč. Mohl jste nějak upozornit."
"A tím se pokoušet změnit minulost? Ne to nejde, ať bych udělal jakákoli opatření tak by se to stejně nakonec stalo." Vysvětlil jí Brumbál. Hermiona musela i když nerada uznat, že má pravdu.
"Vždyť jste nás znal už tolik let." Začínal se rozčilovat Draco. "Ode dne kdy jsme se narodili jste věděl, že takto dopadneme a věděl jste i jak to vše skončí."
"Nikdy jste ale nemluvil o tom, že byste vynalezl něco co by dokázalo posunout čas." Dodala potichu Hermiona.
Dracovi při jejích slovech ztuhla krev v žilách. Měla naprostou pravdu, kdyby někdo takový přístroj objevil tak by o něm určitě už slyšeli.
Brumbál se na ně ale k jejich velkému překvapení usmál. "Neklesejte na mysli. Já bych takovýto přístroj určitě neuveřejnil, je až moc nebezpečné, aby se lidé přemisťovali do budoucnosti. A teď jestli mě omluvíte, musím ještě stihnout opravit tuto kopu domácích úkolů."

6. kapitola - Časová smyčka

9. května 2010 v 18:00 Časová smyčka
Omlouvám se, že teď blog moc nestíhám. Ale mám toho teď hodně.



Brumbál je postupně odvedl do společenských místností, kde je představil překvapeným studentům.
Hermiona raději hned jak za sebou zavřela dveře, lehla do postele a snažila se usnout. Nešlo jí to, což nebylo nic překvapivého s tím co dneska prožila. Věděla, že neusne dřív, než si vše znovu v klidu neprojde.
Nehoda s obracečem. Měla si na to dát větší pozor, vždy měla z té malé věcičky respekt.
Harry a Ron. Co asi teď dělají? A jak vlastně obraceč funguje? To se u nich čas zastavil a její přátelé ještě nezjistili, že zmizela, zatímco ona tu může dál prožívat jeden den za druhým? Nebo je u nich čas normální a teď zburcovali všechny aby ji a Malfoye hledali? Kdo ví jak ten čas vlastně doopravdy pracuje. Toto je i na ní moc těžká otázka. Mohla by se na toto zeptat Brumbála.
Malfoy. Ještě nikdy si nebyli tak blízko jako dnes. A tím nemyslí fyzickou blízkost, ale duševní. Poprvé spolu museli spolupracovat a zrovna moc jim to nešlo.
1941. Co chudinka sama bude dělat v této době. Připadá jí to jako by se ocitla v jiném světě. Bude si muset od teď dávat větší pozor na pusu, aby se něčím neprozradila.
Už si všechny své myšlenky uspořádala, tak proč pořád nemůže usnout?
Ach ano, ještě si musí jednu věc přiznat. Je ráda, že tu není tak úplně sama, že toto vše s ní sdílí ještě jeden člověk. V této situaci je spokojená i že to musí být zrovna on. Je ráda ze to že je tu s ní Draco Malfoy.

Ráno ji probudilo nějaké štěbetání. To její nové spolužačky byly už vzhůru a až teď ztichli, když zpozorovali, že se Hermiona probouzí.
Hermiona se posadila na posteli a zmateně se na ně usmála. "Ahoj, já jsem Hermiona Grangerová." Představila se jim a natáhla ruku.
"Ahoj, jsem Lauren." Stiskla jí dívka ruku. "A toto je Cloe."
Hermiona byla ráda, že jim už nic nemusí vysvětlovat, protože Brumbál vše nebelvírským řekl.
Před postelí spatřila kufr se svým jménem. Byly v něm všechny potřebné věci. Hermiona musela být znovu vděčná za Brumbálovu prozíravost, která byla i před půl stoletím stejná.
Po ranní hygieně se konečně vydala sama na snídani do Velké síně. Její spolubydlící jí nabídly doprovod, ale ona odmítla s tím, že ji Brumbál už včera ukázal cestu. Chtěla se od nich držet dál. Cítila se v jejich společnosti divně, nepatřičně.
Šla po liduprázdných chodbách s hlavou zabořenou do svých chmurných myšlenek, když jejím tělem projel takový ten zvláštní pocit, když se ve vaší blízkosti ještě někdo nachází. Podívala se před sebe, a taky že ano. Kousek od ní seděl na zastrčené lavičce osamělý chlapec s hlavou v knize.
Když uslyšel její kroky, zvedl hlavu a střetl se s ní očima. Pohled to byl jen krátký, ale i přesto Hermiona v jeho očích zachytila určitou zvědavost a zájem. Tělem jí projel zvláštní pocit, který nedokázala popsat, jestli byl hřejivý nebo naopak chladivý.
Už bez povšimnutí kolem něho prošla a bez dalších překážek došla do Velké síně. Zprvu ji překvapilo, že tu vše vypadá jako včera, teda vlastně o několik desítek let v budoucnu. Ale pak si uvědomila, jak je hloupá, na Bradavicích se už několik tisíciletí nic nezměnilo.
Sedla na své obvyklé místo a dala se do jídla. Trochu ji zklamalo, že nikde nevidí Malfoye.
"Slečno Grangerová." Přišel za ní Brumbál. "Tady máte svůj rozvrh." Podal jí kus pergamen. "A chci abyste i nadále poctivě plnila svoji školní docházku." Dodal už tiším hlasem.
"Samozřejmě, pane profesore. Nevíte kde je.." chtěla se zeptat, ale Brumbál ji nenechal domluvit.
"Pan Malfoy zde už byl. Máte s ním hned první hodinu, takže si můžete promluvit tam." Vysvětlil jí a s pokynutím hlavy odešel.
Hermiona si tedy sebrala svoje věci a vydala se na první hodinu. Byla zvědavá, jak se k ní Malfoy bude chovat. Jestli bude stejný jako dřív, nebo se bude snažit s ní vycházet.
Když dorazila před učebnu, už tam čekalo několik studentů a mezi zmijozelskými i Malfoy. Bodlo ji u srdce když viděla jak se on dokázal rychle přizpůsobit a získat si sympatie ostatních zmijozelských, kdežto ona je ještě pořád sama.
Když si ji Draco všiml a okamžitě k ní přistoupil. "Konečně jsi tu. To je hrozné, pořád se tak přetvařovat a vykládat jim nějaké pohádky." Začal si jí stěžovat.
Hermiona byla udivená z jeho reakce. Tak rychle a radostně se na ní vrhl, že se už jen divila že ji i neobjal.
"Hm no, vidím, že jsi se už se všemi seznámil." Pokývala Hermiona ke zmijozelským, kteří je nyní pozorovali.
"Jo to byla hračka."
"A co si o tobě asi tak pomyslí, že se tu se mnou takto bavíš, když jsem z nebelvíru?"
Draco se rozesmál a poplácal jí přátelsky po rameni. "Tady je všechno trochu jiné. Nikdo ještě o Voldemortovi nic neví. Není tu takové smrtelné nepřátelství. Samozřejmě, že tě nebudou mít moc rádi, ale pochopí že se bavíme, když jsme spolu přišli do Bradavic."
Hermiona z toho byla tak vyvedená z míry, že se nezmohla ani na slovo.
"A pak nemysli si, že mě tu necháš samotného. Stala se nám nemilá věc, ale jsme na to dva a třeba to zvládneme. Nemůžeš mě nechat v tomto světě."
Tak tohle bylo na ni už moc, kdyby tam neslyšela ten náznak sobectví tak by se nejspíš složila na zem.
Znovu ucítila ten zvláštní a nepopsatelný pocit. Pohlédla za Draca a spatřila, že se na ní upřeně dívá ten chlapec z chodby. Měl na sobě zmijozelský hábit, ale stál pár kroků od jejich skupinky, zase osaměle.
To se ale už otevřeli dveře na jejich první hodinu.
Hermiona se šla posadit a Draco si k jejímu velkému překvapení sedl vedle ní. Rozhodla se, že to už raději nebude komentovat. Přese všechno byla raději, když ho měla nablízku. Byla to nyní na celém světě její jediná spřízněná duše.
Do třídy vstoupil profesor a hned na úvod ukázal na ně. "Vy jste ti dva noví studenti?"
"Ano pane profesore. Já jsem Draco Malfoy a toto je Hermiona Grangerová." Představil je oba Draco.
"Přišli jste k nám z ruské školy, která je známá svými kvalitními vyučovacími metodami, tak doufám, že vám budou Bradavice dost dobré."
"Zatím nás Bradavice jen ohromují." Okomentovala naprostou realitu Hermiona.

Draco a Hermiona - Don't Walk Away

6. května 2010 v 17:49
Nyní je slavné trio v šestém ročníku.
A Hermiona je zamilovaná do Rona, stejně jako on do ní.
Ale pořád nemůže zapomenout na své city které cítila k Dracovi když byly malí. A on je na tom očividně uplně stejně.
Bude se muset rozhodnout, který je pro ni ten pravý.