Červen 2010

4. kapitola - Vina

30. června 2010 v 19:25 Vina
A chtěla bych tuto kapitolu věnovat Tereze, protože mě potěšilo, že i teď někdo čte moji povídku a vlastně jen kvulí ní jsem tuto kapitolu dopsala.


Když Dora ten večer přišla domů, první co udělala bylo, že lehla do postele a zamyslela se nad Danielem.
Ještě nikoho takového nepotkala.
Často ve filmech slyšela otřepanou frázi: Přijde mi, jako bych tě znal už léta. Vždy to pokládala za hloupost.
Ale teď vážně měla ten pocit. Přišlo jí, jakoby s ním už od malička vyrůstala. Cítila se s ním tak dobře. Nemusela nic předstírat, všechno na ní bez vysvětlování pochopil. Rozuměl jí. Byla ve spoustě věcí divná, často si říkala jestli není náhodou blázen. Ale on jediným pohledem odhalil její zvláštnosti, které se tak úporně snažila schovávat a pochopil je. A rozhodně mu nepřišla jako blázen.
Stejně tak i ona ho dnes za ty tři hodiny naprosto skvěle poznala. Teď už to pro ní není jen ten chladný Daniel, který skoro ani nemluví, teď je to už ten Daniel, který moc nemluví, protože myšlenky toho dokáží zachytit mnohem víc a je ke všem tak chladný, protože ostatním lidem nevěří.
Jí ale věří, ona ho získala. Dneska se jí otevřel víc než některým lidem za celý život.

Druhý den se sice pozdravili, ale nijak jinak nedávali najevo, že by se včera sblížili. Přišlo jí to tak správné. Proč by měli ostatní o tom vědět?
Od té doby nastala změna.
Všichni si už všimli, že se každé ráno zdraví a někdy spolu dokonce prohodí i pár slov. Což všechny udivilo, když dokonce i se svými spolužáky se nebavil.
A když s ní ráno do školy nešel Michal, tak šla s Danielem. Často celou cestu mlčeli, ale takto jim to naprosto vyhovovalo. A našla u něho další vlastnost. Vždy a v každé situaci ji dokázal rozesmát. A když byl s ní, tak se dokonce i on smál. Což všechny udivilo snad ze všeho nejvíce.
Byl-li v její přítomnosti, tak jeho ledová maska roztála a dovolil jí nahlédnout do jeho světa. Někdy si ale uvědomil, že jí pustil až moc daleko a tak jakoby o krok ustoupil.
Jejich vztah byl nepochopitelný, nezachytitelný a nedostižný.

"Sociálněvědní strukturalismus podstatnou měrou čerpá z myšlenek Claude Lévi-Strause. Na základě získaných zkušeností chtěl ve svých teoretických dílech odhalit skryté struktury, které zakládají realitu, ale samy být pozorovány nemohou." Odříkávala učitelka, jako kdyby byla encyklopedie.
Dora si povzdechla, to zase bude hodina.
"Tyto struktury tvoří systém skládající se z konečného počtu prvků uspořádaných konečným počtem vztahů."
Dora už to vzdala a otočila se raději k oknu. Tam zrovna svítilo slunce. Jaká škoda, že musí tvrdnout v studených zdech školy, místo aby si užívala krásného počasí. Za chvilku přijde zima a pak bude ráda, že se může ohřát u topení ve škole, ale teď je to hřích držet je tady.
"Systémy se utvářejí na úrovni nevědomého myšlení."
Měla by si aspoň něco zapisovat. Vytáhla si sešit z tašky a snažila se někde najít propisku, která by ještě psala.
Ti co seděli u dveří si mezi sebou začali něco šuškat a zmateně se otáčet na všechny strany.
"Prvky struktury jsou příbuzenské skupiny." Profesorka si ničeho nevšímala, protože se musela soustředit na to, aby vše odříkávala jako kniha.
Jejich šepot se už stal normálním hlasitým hovorem, ale značně nervózním a zmateným.
"Lévi-Strauss pak navrhuje tento princip směny."
Jedna spolužačka sedící mezi živě debatující skupinkou ukázala na okna před kterým Dora seděla. Všichni kolem ní se tam také otočili a překvapeně zůstali hledět.
"Inovací bylo odmítnutí marxistického ekonomického determinismu."
Dora se také otočila k oknu a stejně jako oni zůstala hledět s pusou otevřenou. Za oknem bylo spousta černého kouře, že přes něj už ani neviděla to její tak oblíbené slunce.
"Hoří!" ozval se zděšený křik na chodbě.
"Ekonomické, politické, ideologické a teoretické." Pokračovala dál profesorka.
"Aááááá!" zaječela celá třída zborem a všichni vyděšeně vyskočili z lavic. A nedbajíc na nechápavé otázky učitelky, vyběhli ze třídy, tak jak zrovna byli.
Na chodbě jim ale hrůzou ztuhly nohy.
Všude byl jen kouř. Černý, štiplavý kouř. Nešlo přes něj vidět ani na krok.
Nikdo z nich už nepomyslel na jekot, jediné co se jim uhnízdilo v hlavě, bylo se dostat co nejdřív ven na čerstvý vzduch.
Vzali proto nohy na ramena a utíkali chodbou, nebo aspoň tam tudy, kde si mysleli že chodba je.
Dora se zastavila až u ohromného schodiště. Uslyšela totiž z dolního patra hlasy.
"Hoří! Hoří!" někdo tam křičel. Doře při tom jekotu zatrnulo, ten hlas byl tak naplněný zoufalstvím, že už teď věděla, že jestli se odtud dostane živá, tak se jí o tomto zoufalém křiku bude zdát do konce života.
Křik umlkl a nastalo naopak strašidelné ticho. Dora se kolem sebe rozhlédla a s hrůzou zjistila, že jí všichni už utekli.
Kdyby tak aspoň věděla, kde to hoří. Jenže takto ani neví, kam nemůže jít.
"Aááá." Proběhla kolem ní nějaká postava. Rozeběhla se za ní, ale ta jí už zmizela v té nepropustné temnotě.
Vydala se tedy sama na cestu k nejbližším dveřím, za kterými věděla, že je schované schodiště. Doběhla k nim. Vzala za kliku, ale dveře byly zamčené.
Rozčileně práskla do zdi. Vždy je tady otevřeno, ale zrovna dnes musí zamknout. Hlavními schody nepůjde, protože od tamtud vycházel ten hrozný křik a vypadá to, že tam zrovna bude zdroj požáru.
Její mysl začínalo naplňovat zoufalství.
Uvědomovala si nedostatek kyslíku. Čím dál tím víc se ji špatně dýchalo a začínala se jí motat hlava.
Potřebovala mít nutně plíce plné kyslíku, jenže tu už v tom kouři nezbýval skoro žádný.
Polekaně nadskočila, jak se jí někdo dotkl ramene.
Otočila se k němu a byl to Daniel.
Moc dobře věděla, že on se vyhýbá jakémukoli fysickému kontaktu, protože to nemá rád, vždy to respektovala, ale teď se na to vykašlala a skočila mu do náruče.
A on ji trochu roztřeseně ale pevně sevřel.
Když ho konečně pustila, chytl ji za ruku a klidným hlasem jí řekl: "Pojď za mnou, jinak se tu udusíme."
Dora ho poslechla, pevně stiskla jeho ruku, aby se jí náhodou neztratil a nechala se jím vést.

Draco/Ginny - love song requiem

30. června 2010 v 14:09

Sice Ginny moc nemusím, ale video je i přesto moc hezké.



1. kapitola - Bratrova přítelkyně

28. června 2010 v 17:59 Bratrova přítelkyně
Takže jak jsem slíbila, přidávám první kapitolu ke zbrusu nové povídce. Je hodně krátká, já vím. Ale je to teprve začátek a to je to nejhorší, než se pořádně dostanu do děje, takže mějte se mnou slitování.
Jinak za poslední dny jsem nic nenapsala, protože do školy ještě pořád musím chodit a pak musím si něco vyřídit, abych měla v klid v duši a mohla s dobrým svědomín psát dál.



Ron pustil na zem všechny tašky, které držel v ruce, když ho vzala do svého obětí paní Weasleyová.
"Mami, to stačí." Snažil se protestovat. Paní Weasleyová ho tedy nakonec pustila a Ron si úlevně vydechl.
"Jsem ráda, že jsi nakonec přijela Hermiono." Otočila se na Hermionu.
"Já taky. Mám tu to moc ráda. Jen se bojím, abych tady nepřekážela."
Odpověděla jí Hermiona a rozhlídla se po celkem malé kuchyni v porovnání s počtem členů domácnosti.
"Hermiono, ty teď už patříš do naší rodiny."
Usmála se na ní paní Weasleyová.
"Kdybychom se tu už nevlézali, tak vyhodíme Freda nebo George. Stejně jsou oba dva úplně stejní, tak proč je tu mít dvakrát." Přidal se k ní zcela vážně Ron. Paní Weasleyová se na něho zamračila, ale Hermiona se usmála.
"No tohle. Chvilku tu nejsme a už na nás kují pikle." Ozvalo se ode dveří, kde stáli dva od sebe nerozpoznatelní chlapci.
"Vítáme tě tu, Hermiono." Přistoupil k ní George.
"Ale tebe ne." Otočil se Fred na Rona.
"Celý rok se poflakuje někde po škole, kdežto mi tu musíme dřít." Stěžoval si George.
"A pak si přijede a hned se tu chová jako pán domu." Dělal na oko naštvaného Fred.
"My se ti postaráme o kufry." Podíval se George na hromadu zavazadel.
"To budete hodní." Snažil si je udobřit Ron.
Fred vzal jeden kufr a položil ho do Ronovy náruče a George mu přispěl s dalším zavazadlem, až Ron držel všechny a pak s poklonkou vyprovodili Hermionu na schodiště.
Ron naštvaně všechno pustil na zem, pak zamával hůlkou a kufry se vznesli a on se vydal za bratry do svého pokoje. Když ale vstoupil do dveří, málem se otočil a vycouval, aby se ujistil, že trefil správně. Jeho pokoj vypadal úplně jinak. Možná to bylo novým vybílením nebo tou velkou postelí, která zde stála místo dvou malých, ale nejspíš to způsobila skutečnost, že tu bylo snad poprvé řádně uklizeno.
Ron nad tím ohrnul nos, ani trochu se mu to nezamlouvalo. Jediné co se mu tu líbilo, byla Hermiona, která s úsměvem seděla na posteli.
"Mamka se tady do toho trochu pustila." Řekl George a rozhodil kolem sebe rukama.
"Prokouklo tu to." Okomentovala to Hermiona.
"Neměla s tím nic dělat, je to přece můj pokoj." Naštvaně se na okraj postele posadil Ron a ještě nevěřícně se koukal po čistých stěnách.
"To by pak zde ale Hermiona určitě nechtěla spát, takže by musela bydlet s námi v pokoji, protože za Ginny přijede Harry." Mrkl na Hermionu Fred.
"A to víš, že my bychom byli moc rádi. Náš pokoj ještě nenavštívila taková kráska." Sedl si vedle ní George a dal ji ruku kolem ramen.
Hermiona se zachichotala. Ronovi to ale nepřišlo tak legrační. Naštvaně shodil Georgovu ruku a přitáhl si Hermionu k sobě.
"Myslím, že byste už měli jít. Chtěli bychom se tu s Hermionou trochu zabydlet."
George bez námitek vstal z postele a přešel ke dveřím.
"Jo, my ti rozumíme."
Významně na ně mrkl Fred než za sebou zavřel dveře.
"Pitomci." Shrnul to Ron. Měl dneska hodně popudlivou náladu a ti dva si ho ještě tak vychutnávají.

Harry/Draco - blackout

28. června 2010 v 13:49
Pokusím se ještě dneska přidat k něčemu novou kapitolu, ale jen pokusím, protože na to nemám zrovna moc náladu. Tak ještě uvidím, jestli se přemůžu.





Draco/Harry - Secret

26. června 2010 v 18:39

Draco/Hermione - Be yourself

25. června 2010 v 17:59
Draco tají, že je smrtijed.


13. kapitola - Časová smyčka

24. června 2010 v 17:07 Časová smyčka
Pro ostružinku, chci jen poznamenat, že sice známky už mám uzavřeny, jenže ještě pořád chodím do školy, což znamená, že ještě pořád zas tolik času nemám.
A nová povídka Bratrova přítelkyně zatím vypadá na dobré cestě, ale je pořád ještě na cestě, takže si ještě pár dní budete muset počkat, než dorazí do cíle.

A mám ještě jednu novinku, budu od teď každou kapitolu někomu věnovat.
Takže tuto kapitolu bych chtěla věnovat Berenice, která si to teď ale nemůže přečít, protože je pryč. Takže doufám, až se nám vrátíš, tak že tě to potěší. A už teď se mě po tobě stýská.



"Ahoj." Posadila se Hermiona vedle Toma. Ten k ní jen na krátkou chvilku zvedl oči a pak se zas dál díval do dálky. Žádná pusa na přivítanou, ale Hermiona byla už zvyklá. Tom neměl rád žádné fyzické kontakty na veřejnosti. Přesto si Hermiona neměla na co stěžovat. Jejich vztah se posouval jen velice pomalu, krůček po krůčku. Sem tam, když byly sami, jí nějaký ten polibek věnoval, ale nikdy nic víc. Žádné milostné obětí, vášnivá slova, nic. Ale Hermiona si říkala, že je to takto lepší. Nechce se do takovéhoto nejistého vztahu vrhat po hlavě. Po tomto přece každá dívka sní, aby na ni kluk šel pomalu. A taky často myslívala na to, že jednou se zase musí vrátit zpět do jejich doby. Pak tu bude muset Toma nechat. Zakázala si na toto myslet. Nebude si teď kazit takové štěstí zbytečnými černými myšlenkami.
Podívala se stranou, kde stála skupinka šuškajících si holek. Všechny tři si ji změřili nevraživými pohledy a pak se s nakrčenými nosy otočili a odkráčely pryč.
Hermiona se podívala na Toma, ale ten nic neviděl.
Těchto nevraživých pohledů od ostatních dívek si už také stačila zvyknout. Snad každá dívka na této škole tajně toužila po Tomovi. A nebylo se čemu divit. Byl tak krásný a zároveň tajemný a každá si přála, aby to byla právě ona, komu dovolí rozluštit jeho tajemství. A Hermiona tu byla jen tak krátce a už dokázala získat jeho srdce.
Hermiona se znovu otočila na Toma a ten jí věnoval jeden se svých ojedinělých úsměvů a pak se jí podíval přes ramenu a úsměv se mu mnohem rozšířil. Hermiona se otočila a spatřila směrem k nim přicházet Draca. Když kolem nich procházel, krátkým kývnutím hlavy je oba dva pozdravil a bez dalšího pohledu odešel.
"Je to hrozně skvělý kluk." Řekl Tom a díval se ještě za mizejícím Dracem.
Hermiona se napřímila a oči se jí zúžily. "Jsem myslela, že se spolu moc nebavíte."
"Teď jsme se trochu seznámili." Otočil se na ni Tom. "A musím říct, že jsem za to rád. Zná tolik věcí, o kterých jsem jak živ neslyšel."
Hermioně se rozšířili oči překvapením.
"No víš, já už musím jít." Oznámila nechápajícímu Tomovi a zvedla se.
"Tak zas zítra." Zavolal ještě, než zmizela za rohem.
To jak se Tom na Draca díval, to jak s ním mluvil, ji vystrašilo. Bála se o Draca, aby neudělal nějakou hloupost, aby mu Tom neublížil, aby se neprozradil. Neměla vlastně o něm žádné nové informace, od jejich poslední hádky s ním prohodila jen pár zběžných vět.

Draco vstoupil do zmijozelské společenské místnosti a šel se posadil na gauč. Neměl ale ani chvilku pro sebe, protože za ním přišel Tom se svými kumpány.
"Můžeme?" zeptal se ho. Když Draco přikývl, posadili se všichni kolem něho.
"Kéž bychom už z té školy vypadli." Zavzdychal Edgar. "Mohli bychom už aspoň naplno začít s našimi plány."
"Kdepak," odporoval mu Tom. "nesmíme nic uspěchal. Musíme jít na vše pěkně pomalu, aby se nás ostatní nelekli a pochopili, že chceme jen znovu pozdvihnout čistou krev."
"To je pravda." Přidal se k němu Draco. "Nesmíme hlavně na ministerstvo moc rychle. Sami moc dobře víte, že i tam sedí spousta nečistých kouzelníků. Musíme nejprve na svoji stranu získat další lidi. Jinak by se také mohlo stát, že po rychlém vzestupu přijde prudký pád."
Tom ho obdařil pochvalným úsměvem. "Slyšíte ho? Přesně takto musíte smýšlet i vy, jinak jste mi tu nanic."
Všichni chlapci se obdivně podívali na Draca.
"A taky bychom se měli nějak ucelit. Měli byste se nějak pojmenovat, jako skupina musíte mít ucelené jméno."
Rozpoutala se zuřivá debata, kdy každý z nich si prosazoval svůj hloupý nápad. Draco se do nich nijak nevměšoval. Věděl už jak se budou jmenovat, smrtijedi. Tak na co by mu bylo přispívat ještě svými nápady, když stejně nebudou použity.
"Blbost." Rozčiloval se zrovna jeden. "Mělo by to být něco s krví."
"S krví? Tak něco jako krvovci…krve..krva.." zkoušel další chlapec, která varianta zní nejlépe.
Tom je všechny rázným gestem umlčel.
"Nezapomínejte ale také, že to jméno musí nahánět strach, ale zároveň vyvolávat důstojnost, aby jste si už jen jejím vyslovením získali respekt."
Všichni Toma zaujatě pozorovaly a nevydali ani hlásek. Po tomto prohlášení je už vůbec nic nenapadalo.
"A co třeba," začal Draco, který už to nevydržel dál poslouchat. Všichni se k němu s napnutým výrazem otočili. "Smrtijedi." Draco toto slovo skoro až zasyčel.
Všichni se znovu pohledem vrátili na Toma, který hleděl upřeně před sebe a ústy neslyšně naznačoval toto slovo. Pak se s překvapeným výrazem otočil na Draca.
"To je perfektní." Sdělil mu svůj výsledek.
Draco se už ani nenamáhal znovu přemýšlet nad tím, jak ten čas zvláštně funguje. Nechtělo se mu už dneska přemýšlet, kdo toto slovo vlastně vymyslel, když on ho slýchával už od mala, ale první kdo ho použil byl vlastně on.

17. kapitola - Dvě cesty osudu

22. června 2010 v 18:15 Dvě cesty osudu


Venku se už setmělo a tak se Julie s Harrym rozhodli, že se ještě aspoň na chvíli projdou.
Harry utřel hromadu sněhu z houpačky a sedli si na ní.
Byl zrovna štědrý večer, nejkouzelnější noc v roce, noc přání. Harry si nechtěl kazit tento den, ale řekl si, že jestli to nezkusí teď, tak už nikdy. A pro dnešní noc měl jen jedno přání, aby to vše vyšlo podle jeho tajných představ.
"Julie, jak dlouho už chodíš s tím Rayem, nebo jak se to jmenuje?" Začal nenápadně.
"Jen chvíli, něco přes dva týdny."
"Vůbec se mi on nelíbí." Přiznal Harry.
Julie se na něho podívala, ale viděla v jeho očích jen odraz hvězd. Překvapilo ji, že se chce s ní bavit o Rayovi.
"Proč?" zeptala se.
"Copak ty to nevidíš?" zvýšil hlas. "On tě nemá vůbec rád. Zajímá ho jen, aby vypadal dobře před ostatníma holkama a byl za machra před kluky, že chodí s tak hezkou holkou jako jsi ty." Harry se zarazil, když si uvědomil, že toho prozradil víc než měl v úmyslu.
Julii zaskočila Harryho slova. Normálně by to pokládala za bláznovinu, ale teď si vzpomněla na to, co ji řekla Lucrecie. Taky ji vlastně před Rayem varovala. Copak ona byla jediná, komu se zdál dokonalý? Ona ho ale taky nikdy neměla doopravdy ráda, celou dobu miluje Harryho, na tom se už nic nezmění.
"Ty si myslíš, že jsem hezká?" zeptala se a pohlédla mu zpytavě do očí.
"Jsi." řekl Harry skoro neslyšitelným hlasem.
Julie se usmála.
"Moc hezká." Usmál se i Harry. "A já tě mám rád, moc."
Julie se na něho jen dál dívala.
"Už ti to chci říct dlouho, ale nenašel jsem k tomu odvahu." dodal ještě.
To je ten okamžik, na který Julie tak dlouho čekala. Sedí tu teď sama s Harrym Potterem, který ji vyznává lásku.
Podívali se nervózně na sebe.
"Koukej začíná sněžit." Zvedla Julie hlavu, čímž přerušila jejich oční kontakt. I Harry se podíval na černé nebe. Padali na ně tisíce sněhových vloček a pokrývali je studenou pokrývkou. Jim ale nebyla zima, hřála je láska.
Znovu se podívali na sebe. Harry sjel pohledem na její rty a pak se k ní o kousek přiblížil. Podíval se jí do očí a když tam viděl přesně to, o čem se mu zdálo už několik nocí, spojil své rty s jejími.

"Taková romantika." poznamenala sarkasticky Lucrecie.
Draco k ní přistoupil k oknu a podíval se ven do tmy, kde na houpačce spatřil líbající se pár.
"Tak Potter se konečně zmužil." Chytil Lucrecii ze zadu kolem pasu.
"Konečně se dali dohromady. Už jsem se vzdávala poslední na děje." Řřekla Lucrecie, která je ještě pořád pozorovala.
"Ale musím říct, že je dost velký rozdíl, jakým způsobem my jsme se dali dohromady a teď oni." řekl Draco a políbil ji na krk. "Náš způsob byl samozřejmě mnohem lepší."
"Tihle dva jsou úplně jasní, že se nerozejdou. Jednoho krásného dne se vezmou a budou mít kupu dětí." Představovala si to Lucrecie.
Draco ji okamžitě pustil jako by se opařil. "Tím chceš říct, že já budu příbuzný s Potterem?" zeptal se vyděšeně.
"No jestli si mě vezmeš." řekla Lucrecie a otočila se k němu čelem.
"A koho jiného bych si tak asi měl vzít než tebe?"
"Měla jsem to spíš říct jinak." Šibalsky se na něho usmála. "Jestli si tě budu chtít vzít já."
Draco se usmál. "Ty jedna." Vzal ji do náruče a odnesl na postel. "Tak ty si mě nechceš vzít? To tě budu muset asi přesvědčit o svých kvalitách."
"Draco počkej. Za chvilku máme jít na večeři." Snažila se protestoval Lucrecie.
"Však oni na nás počkají. Copak znáš někoho, kdo by se odvážil začít jíst bez Malfoye a budoucí paní Malfoyové."

Draco/Harry - Sea of Love

22. června 2010 v 16:39
Dnešek měl být jeden z nejhorších dnů, ale zmákla jsme to levou zadní.
Ráno začalo příjemně, protože jsem seděla v autobuse s tím nejhezčím klukem ze školy a dobře jsme si pokecali, takže hned sem šla do školy s lepší náladou.
No a pak jsem nějak napsala ty písemky, ale hlavní je, že všechny známky mám už uzavřeny a nepropadla jsem, takže mám ode dneška na dva měsíce od učení pokoj.
Si ani nedokážete představit jak jsem šťastná.
PS: diky Beraniko za podporu



alex

21. června 2010 v 18:39
Chtěla bych vám představit další spřátelený blog, jehož majitelkou je alex. Na jejím blogu najdete spoustu za srdce beroucích fantasy povídek. Její styl psaní vás určitě všechny okouzlí a alex si stejně jaká brzo oblíbíte.


Hermiona/Harry/Ginny - A little while lie

20. června 2010 v 13:29
Je to celkem jednoduché, ale v jednoduchosti je přece krása.





Bratrova přítelkyně - info

19. června 2010 v 19:09
Takže přicházím s novou povídkou. Teda doufám, že přicházím, protože vše je ještě ve hvězdách a já jen věřím, že něco sesmolím. Ale nejprve bych vám ji chtěla v rychlosti představit, abych zjistila, jestli by se vám líbila.


HP povídka
Postavy: Hermiona, Weasleyovi
Pár: Ron/Hermiona/Fred
Doba: po Bradavicích
Děj: Hermiona vždy jednala rozvážně a s chladnou hlavou, ale co když jí tentokrát mysl zatemní nečekaná láska a začne se pohybovat na okraji slušnosti. Co si všichni zvolí, když se ocitnou před těžkou volbou mezi morálkou, rodinou a láskou?
Upozornění: Neberu ohled na děj v Harry Potter a relikvie smrti.



Nejlepší přátelé

19. června 2010 v 16:42 Vlastní tvorba







Proč jsi mi to udělal?
Myslela jsem, že jsme nejlepší přátelé.
Ale ty jsi mě musel něžně pohladit po tváři.
Myslela jsme, že jsme jen přátelé.
Ale ty jsi mi musel zastrčit neposedný pramen za ucho.
Myslela jsem, že nás po těch letech už nic nedokáže rozdělit.
Ale ty jsi mě musel políbit.
Nikoho neznám lépe než tebe, nikomu nedůvěřuji víc než tobě.
Ale ty jsi musel do toho polibku vložit vše.
Znám každou stránku tvé složité osobnosti, jen tu jednu ne.
Jen tu jednu, tu vášnivou.
Ta mi měla být navždy uzavřena.
Proč jsi tedy tak toužil toto pravidlo porušit.
Chtěla jsem vykřiknout ne, ale z úst se mi vydraly jen vzdechy touhy.
Přirazil jsi mě svou plnou silou ke zdi a horkými polibky zasypávat krk.
Proč zrovna naše přátelství se musí porušit?
Tolikrát jsme jako malí spolu spávali v jedné posteli a nikdy nás nenapadali hříšné myšlenky.
A dnes se ti už nedokážu ani do očí podívat.
Na tom, že mé oblíbené tričko skončilo na zemi roztrhané, mi ani trochu nezáleží.
Chtěla jsem jen tebe, svého nejlepšího přítele, chtěla jsem tě cítit u sebe.
Pomalu jsi svou horkou rukou přejel po celém mém nahém těle a políbil jsi každé mé místečko.
Znáš každé to místo, znáš celé mě tělo zpaměti.
Tak proč tě pořád tak vzrušuji?
Celých devět let jsi se mnou proseděl v lavici, prožila jsem s tebou každou tvoji lásku, ale já jsem mezi ně nikdy nepatřila, moje místo bylo někde jinde.
Rukou jsem shodila všechno ze stolu a ty ses na mě bezohledně položil.
Teď bych měla zvolat ne, ale moje tělo říká pravý opak.
Ale už je pozdě.
Už to nejde vzít zpět.
Už nikdy nebudeme jen nejlepší přátelé.
Po tvářích mi tečou slzy. Nechápu, kde se tam vzaly.
Promiň, ale nikdy tě nedokážu milovat. Navždy jen přátelé.
Je to všechno jen chtíč. Žádná láska.
Jen mé tělo po tobě tak nesnesitelně touží.
Vzal jsi mě kolem ramen, přitiskl na svoji hruď a políbil do vlasů.
To jsi mi dělával vždy, když jsem byla smutná. Vždy to pomohlo.
Ale dnes ne, dnes je ten smutek z tebe.
Mám tě ráda tak jak ještě nikoho, ale nikdy tě nebudu milovat.
Navždy jen přátelé, nejlepší, nerozluční přátelé.

Draco/Hermiona - Love and Loss

19. června 2010 v 13:39
Tak tohle má něco nepopsatelného do sebe.



Čistá krev

18. června 2010 v 18:30 Harry Potter
Postavy: Hermiona, Harry, Draco

Tato jednorázovka je na přání ostrzinky, takže je celá věnovaná tobě ostruzinko.
Vím, že to není uplně přesně podle tvých představ, ale musela jsem si to nějak uzpůsobit pro sebe a taky se omlouvám za to, že to není povídka, ale jen delší jednorázovka.
A je to asi moje první HP jednorázovka.



Dívka s dlouhými vlnitými vlasy kráčela mezi kolejními stoly. Ve velké síni rozhodně nezavládlo tíživé ticho. Naopak, každý do měl pusu a uměl aspoň trochu mluvit si šeptal se svým sousedem a zvědavým pohledem propaloval dívku.
Ta se ale nedívala napravo ani nalevo. Nedokázala by vzdorovat všem těm očím.
Její život se před pár měsíci změnil. Zjistila, že její dosavadní život byla jen přetvářka a nechutná lež. A s tou změnou se proměnila i její osobnost. Každý člověk se od malička musí chovat podle určitých pravidel, u různých lidí jsou některá pravidla odlišná podle toho kam patří, jinak se bude chovat profesor a jinak zase student. Toto je už dáno od pradávna. A tato dívka neudělala nic jiného než, že se začala chovat podle jiných pravidel. Někdy to pro ni bylo ale ještě pořád těžké, neustále si musela připomínat co smí a naopak nesmí dělat.


12. kapitola - Časová smyčka

16. června 2010 v 17:20 Časová smyčka
Hermiona se celý den Tomovi vyhýbala, protože nevěděl jak se k němu má zachovat. Až večer, když po marných snahách usnout se posadila k oknu, znovu se rozbrečela. Nedokázala pochopit, jak mohla být tak hloupá, když ji nedošlo, že v tomto roce ještě Voldemort chodil do školy.
Kdyby to zjistila dřív, tak by se z toho nic nestalo. Nikdy by nedovolila, aby se do něho zamilovala, jenže teď už to nejde vzít zpět.
A je jí také velice líto, že byla na Draca dneska tak ošklivá. Myslel to s ní dobře, jen k tomu použil nevhodná slova. Vždyť ona je vlastně ráda, že se změnil. Ale když se dokázal změnit Draco, tak proč by se nemohl změnit i Voldemort?
Brumbál říkal, že má vše nějaký smysl a tedy možná i jejich přítomnost v minulosti. Co když je tady, aby změnila Toma Raddle, aby se z něho nikdy nestal Voldemort. Co když má zachránit svět, všechny její přátele i její budoucí já. Draco ji bude ještě děkovat.

Hermiona šla zrovna po chodbě, když před sebou uviděla skupinku zmijozelských.
"Tome!" Zakřičela na toho s krásnýma očima. Volaný se k ní okamžitě s úsměvem otočil.
"Ahoj Hermiono. Jak to že jsem tě včera celý den neviděl?"
"Měla jsem hodně úkolů." Zalhala Hermiona.
"Já si teď zrovna nějaké jdu dělat do knihovny. Nechceš jít se mnou?" zeptal se jí.
Hermiona se podívala na chlapce za jeho zády, který ji propaloval chladným pohledem.
"Moc ráda." Odpověděla a vydala se s ním směrem ke knihovně.
Draco Malfoy se od nich naštvaně odvrátil a vydal se opačným směrem.

"Je to jen husa hloupá." Nadával Draco, když dorazil do své ložnice, která byla nyní prázdná.
"Do všeho musí strkat nos." Vztekle se posadil na postel.
"Ale copak v té své velké hlavě nemá ani špetku rozumu?" vyskočil z postele a začal přecházet po pokoji.
"Co si vůbec myslí, že dělá?" Draco se zastavil uprostřed místnosti.
Proč se tady vůbec tak rozčiluje? Zajde prostě za ní a zeptá se jí na rovinu. A jestli je vážně tak hloupá, jak to teď vypadá, tak ji pěkně detailně popíše, čeho se už Voldemort ve svém věku dopustil a také co všechno kuje po nocích se svými kumpány. Třeba jí pak konečně dojde, že je to jen bezcitný vrah.

Draco se proto tedy vydal do knihovny, jeho nejmíň oblíbené místnosti v Bradavicích. Nechápal, co Hermionu tak vzrušuje na čtení, jemu se to zdála jako naprosto zbytečná činnost.
Ale už si zvykl, že tráví hodiny zavřený s Hermionou, která nevystrčí hlavu z knihy a on si při tom zase dělá své věci. A teď mu nějaký Tom Raddle krade tyto krásné chvíle.
Potichu nakračoval, aby nevyrušil soustředěné výrazy studentů a hledal Hermionu.
Našel ji v jednom oddělení, ale ještě pořád ve společnosti Raddlea.
Stoupl si proto tak, aby ho nemohli vidět a snažil se nabrat svoji ztracenou sebekontrolu. Stačí tam jen vejít a říct Hermioně, že ji na něco na chvilku potřebuje. Pak se s ní posadí o kousek dál a vše jí vysvětlí.
Uslyšel Hermionin smích a proto se podíval mezi knihami na schovanou dvojici.

Tom se nesmál, jen se usmíval a zálibně se díval na Hermionu. Když si ona jeho pohledu všimla, zmrzl ji usměv na rtech a studem sklopila hlavu.
To Tomovi pozvedlo sebevědomí, když viděl jak se ta dívka před ním stydí, proto nabral zbytky své odvahy, kterou v její přítomnosti vždy ztratil a řekl jí: "Nemusíme být na tak krásném místě jako minule, abych udělal toto."
Hermiona k němu zvedla hlavu, protože ji zajímalo co tím míní a Tom se k ní nahnul a políbil ji. Tentokrát to ale už byl doopravdový polibek, hluboký a něžný a o chvíli později se převrhl ve vášnivý.

Draco vyděšeně vycouval z knihovny a pak se dal na útěk, co nejdál od nich.
Měl štěstí, že zase nikdo nebyl v ložnici. Zabouchl za sebou dveře a opřel se o ně. Tohle musel pořádně rozdýchat.
Ona se s ním líbala. Ale to nebyl jen tak obyčejný polibek, viděl tam všechnu tu vášeň.
Vždyť Brumbál vždy prohlašoval, že Voldemort nemá žádné city, nedokáže nikoho miloval. Ale to co před chvíli vyděl toto tvrzení rozhodně vyvracelo.
Vztekle bouchl pěstí do dveří, to mu ale jen způsobilo nesnesitelnou bolest.
Nedokázal popsat co zrovna cítí.
Zmatek? Lítost? Smutek? Lásku?
Možná.
Vztek?
Určitě.
Vzal karafu od vody a hodil jí do protější zdi. Ta se okamžitě roztříštila na drobné střepy.
"Ehm." Ozvalo se ode dveří.
Draco se otočil a k jeho zděšení tam spatřil Raddlea.
"Stalo se něco?" zeptal se ho Tom a bez ohledu na střepy přešel ke své posteli.
"Ne." Odpověděl mu Draco prudčeji než měl v úmyslu.
Tom k němu zkoumavě zvedl své křišťálově modré oči. Draco mu pohled oplácel.
Od chvíle kdy zjistil, že sdílí ložnici s Voldemortem, měl z něho strach, nechtěl si ho raději nijak znepřátelit, ale v tuto chvíli mu to bylo ze srdce jedno. Právě naopak nejraději by se na něho vrhl a vlastníma rukama by ho uškrtil.
"Co Hermiona?" zeptal se ho Draco aniž by uhnul očima jinam.
"Dobry. Snad ti nevadí, že my dva jsme spolu."
"A kdyby vadilo, změnilo by se něco?" zeptal se ho odvážně.
Tom se ušklíbl. "Já vždy dostanu to co chci."
"Možná na to tady nejsi zvyklý, ale já podle tvých pravidel nehraji. A varuji tě, jestli jí jakkoli ublížíš, tak si to s tebou osobně vyřídím."
Tom dál v klidu na něho upíral své chladné oči a pak se postavil a přešel blíž k Dracovi.
"Já jí nehodlám ublížit." Řekl už přátelštějším tónem. Draco si v duchu oddechl, něco mu na něm řeklo, že právě mluvil pravdu. Vypadalo to, že on ji má vážně rád. Vždyť vlastně za to proč je naštvaný Tom ani nemůže. Za vše může Hermiona. On ji varoval a ona toho nedbá, možná mu to dokonce dělá i naschvál.
"To chce klid." Řekl mu Tom, když na něm poznal, že zase začíná nabíral rudou barvu. Vzal další karafu a podal mu ji. "Jestli ti to pomáhá, tak můžeš klidně rozbít všechny."
Draco si karafu zmateně vzal do rukou a pak se podíval na Toma. Ještě nikdy nezažil, aby se k němu takto choval.
"Líbíš se mi. Není tolik lidí jako jsi ty." Řekl mu Tom. "Vážně se nechceš přidat ke mně a mé skupině? Tebe bychom potřebovali.Chceme jen zbavit svět mudlovských šmejdů, o nic víc nám nejde."
Draco se zas myšlenkami vrátil k Hermioně. Jak mu bez ní bylo dřív blaze, teď po ní pořád jen napravuje její hloupé chyby. Proč by taky nemohl udělat něco v co on věří. Bylo by přece jen něco úplně jiného stát se Voldemortovým stoupencem v samém začátku, možná dokonce jeho nejbližším stoupencem. Má přece už řadu zkušeností, které by mohl výhodně využít. Mohl by konečně začít žít život podle sebe. Hermiona mu vyčítala, že se změnil, tak jí teď ukáže, že to není žádná pravda. On taky dokáže držet s Voldemortem stejně jako ona. Jenže ona dopadne hodně špatně, kdežto on se může dostat jen ke slávě.
"Dobře, přidám se k vám." Odpověděl mu.
Tom se usmál a odešel z ložnice pryč.
Draco si přehodil karafu do druhé ruky a pak ji položil zpět na noční stolek.


16. kapitola - Dvě cesty osudu

14. června 2010 v 15:57 Dvě cesty osudu
Minulý týden byl vážně děs. Každý den několik písemek. Už jsem myslela, že se z toho zcvoknu. A tento týden to má pokračovat, jenže já jsem onemocněla. Tak se budu muset asi co nejrychleji nějak zázračně vyléčit, abych stihla dopsat všechny testy, ktery teď promeškám. A všichni profesoři jsou velice šťastní, že v tom nejdůleřitějším období onemocněla půlka třídy. Ale co čekaj, když je venku takovy divny počasí.



O chvíli později byl Draco zase u Lucrecie v pokoji.
"A nebude to vypadat divně, když budu mnohem častěji v tvém pokoji než v tom mém?" ptal se.
"No jestli budeš v tom svém pokoji aspoň přespávat, tak ne." řekla Lucrecie a proto že se už konečně dooblékla, posadila se k němu na postel.
"To mě ani nenapadne." ušklíbl se Draco.
Ozvalo se zaklepání na dveře.
"Dále." zvolala Lucrecie.
Do pokoje nakoukla Julie. "Mohli bychom dovnitř? Něco bychom vám chtěli říct."
Lucrecie rychle souhlasila, aby nedala možnost průchodu Dracových protestů.
Za Julií do pokoje vstoupil také Harry, který oba pozdravil kývnutím hlavy a pak se nejistě postavil vedle Julie.
"Tak se posaďte." Ukázala Lucrecie na volné křeslo, když je viděla jak přešlapují.
Julie se tam okamžitě uvelebila a Harry si nejistě sedl za ní a pak na Draca upřel výhružný pohled, který mu Draco plnou měrou opětoval.
"Co jste teda chtěli, když jste nás už tak vyrušili?" zeptal se jich Draco.
Julie nervózně polkla. Před Dracem měla vždy určitý respekt.
"Chtěli jsme vám navrhnout příměří." Vysvětlila Julie. "Na dobu, co zde budeme společně bydlet."
Harry mlčel, ale souhlasně přikývl.
Lucrecie s Dracem se na sebe podívali a ušklíbli se. Při cestě sem se přesně o tomto bavili, že to po nich bude Julie a Harry chtít.
"Dobře tedy." Souhlasila Lucrecie, i když si je oba přeměřovala zkoumavým pohledem.
Draco stejně jako Harry jen přikývl. Julii se po tomto prohlášení zjevně značně ulevilo.
"Oběd!" ozval se hlas paní Briencové ze zdola.
Děvčata se okamžitě vyšvihla na nohy a vydali se do kuchyně, chlapci vyšli z pokoje chvilku po nich a když se od nich dívky dostatečně vzdáli, oba se zastavili a postavili se proti sobě s nenávistným pohledem.
"Opovaž se tu o něco pokoušet, Malfoyi." Varoval ho Harry. "Jinak ti slibuji, že se neudržím a
ty skončíš mrtvý."
"Nápodobně." Vrhl na něj Draco další nenávistný pohled. "Ale nezapomínej Pottere, že mě už bylo sedmnáct, takže narozdíl od tebe můžu používat hůlku."
Pravda, to Harrymu nedošlo. To měnilo celou situaci. Nedal ale na sobě nic znát a chytl Malyfoye za hábit. "Já se těch tvých planých výhružek nebojím. Ale ty nezapomeň, že já nebudu váhat použít své pěsti."
Draco neotálel a popadl ho také za tričko. "Já jsem málem zapomněl, že ty mnohem raději používáš praktiky svých ubohých mudlovských předků."
"Harry!"
"Draco!" ozvaly se dva dívčí hlasy odněkud ze schodiště.
Oba dva si ještě chvíli nenávistně hleděli do očí, než se pustili. Draco si uhladil košili a vydal se společně s Potterem do kuchyně.