Červenec 2010

AjuŠka

31. července 2010 v 13:27
A mám další SB AjuŠku.
Takže píše také HP povídky a tak kdo je rád čte, tak se k ní určitě nezapomeňte stavit.



a tady je ještě diplomek od ní za spřátelení

sf

Niki→Nika

30. července 2010 v 23:04
Toto je moje mové SB, které teprve rozjíždí blog o povídkách HP. Takže by určitě potřebovalo podporu, protože začátek je vždy nejtěžší a hlavně v tomto krutém světě HP fan-fictionu.


17. kapitola - Časová smyčka

29. července 2010 v 15:14 Časová smyčka
Jak jsem minule mluvila o té důležité části, tak ještě dneska se jí nedočkáte, ale příště už ano. Jen mě neukamenujte, že je ta kapitola tak krátká, protože ta příští bude už delší.
A moc vám všem děkuji za tolik komentářů a doufám, že budete komentovat i teď, jinak další kapitola nepřibude. Normálně bych tuto kapitolu přidávala až později, ale kvůli počtu komentářů ji máte tady už dneska.

hgjk


City

28. července 2010 v 18:18 Vlastní tvorba


  

City


Udělala jsem chybu.
Myslela jsem, že nic nemůžu ztratil.
To ale byla ta největší lež.
Tak moc ráda bych se omluvila.
Ale nemůžu, ty omluvy nepřijímáš.
Tak moc ráda bych to napravila,
ale trhlina v srdci zalepit nejde.
Tak moc rád bych se vybrečela.
Ale ty slzy nesnášíš.
Tak to dál už nejde. Já potřebuji city.
Ty ale tak nesnášíš srdceryvné scény.

Jak my dva jsme se mohli kdy potkat?
Já k životu potřebuji city, lásku a nenávist.
Ale ty nic z toho neznáš. Jsi jen jak chladná socha.
Nejen že neumíš přijímat city, ty je neumíš ani rozdávat.
Ale já je potřebuji, jako vzduch a vodu.

Podíváš se na mě a já je tam vidím.
Tam vzadu za tou modří tvých očí vidím lásku.
Odvrátíš se ode mě a s dalším pohledem už to jsou jen ty chladně modré oči, které něco jako lásku ještě nepoznaly a ani nepoznají.
Všem kolem jen ubližuješ a nejvíc těm nejbližším, nejvíc mě.
Ale všechno utrpení bych brala za špetku citu.
Ty ale jen vyslovíš těch pár slov, které mě zasáhnou ještě víc.
"Já se nikdy neomlouvám."

Ani mě?
Proč zrovna já bych měla být nějaká výjimka?
Přeci proto, že mě miluješ. Jen si to musíš přiznat.
Někdy to máš už na jazyku, rýsuje se ti to na rtech,
ale pak se jen odvrátíš ode mě.

Když mě ale nechceš, proč mě nenecháš jít?
Proč mě nenecháš abych utekla a schovala se před tvými ranami?
Proč mě pořád držíš u sebe a nepustíš?
Jsem přece pro tebe bezvýznamná, stejná jako každá jiná.
Tak proč beze mě nedokážeš žít?
Tak si to už konečně přiznej.

To jsi si ale měl promyslet dřív. Už je pozdě.
Už jsem to udělala. Udělala jsem chybu.
Říkáš, že jsem všechno pokazila?
Jak si přeješ.
Kašlu na tvůj odpor k slzám.
Já mám city a proto v tuto chvíli brečím.
Vidíš, takto se city projevují. Tak tam jen nestůj a taky něco udělej.
Nic, jen ta chladná modř tvých očí na mě hledí.
Nejraději bych ti řekla jak tě nesnáším, jak jsi mi ublížil.
Ale nemůžu, protože tě miluji.
Otočím se a odcházím. Už navždy. Už budu mít klid a pokoj. Co nejdál od tebe.
"Promiň." Vážně to řekl. Poprvé v životě se omluvil, poprvé projevil cit a to lítost.
Už nemůžu odejít a nechať tě tady.
Nemůžu i když vím, že dál budu muset snášet tvoje rány a neznalost citu.
Nedokážu tě opustit.
Protože já cítím.

20. kapitola - Dvě cesty osudu

27. července 2010 v 20:17 Dvě cesty osudu
A ještě bych chtěla upozornit na to pravidlo s komentářema. Od této kapitoly to platí i u této povídky. Čím víc komentářů, tím dřív kapitola přibude, klidně budu čekat i dlouho . Dokuď nebude dost komentářů, tak nová kapitola nepřibude.


"To tam jako půjdeme hlavním vchodem?" zeptala se nejistě Julie, když si všimla, kam směřují.
"No usoudili jsme, že to tak bude nejrozumnější." Odpověděl jí Harry.
"Voldemort si totiž ve své nadutosti nechce připustit, že i na jeho straně by mohli být zrádci." Ujala se vysvětlování Hermiona.
"Proto ho vůbec nenapadne, že by někdo mohl vědět o tomto plesu. Samozřejmě, že má svoje sídlo chráněno kouzly, ale nejsou tak až perfektní, protože se neustále někam stěhuje a pak řád je už dávno rozlouskl, proto jsme se sem taky dokázali přenést. Museli jsme se přemístit až na zahradu, protože před bránou stojí párek smrtijedů a každého příchozího kontrolují, nikdo bez znamení zla se sem nedostane. Takže teď bude pro nás méně nápadné, když vejdeme jako ostatní hlavním vchodem, než se blížit zadem, protože jsme už prakticky prošli kontrolou."
Hermiona to na Julii vyhrkla tak rychle, že z toho dokázala pochytit sotva každé druhé slovo. Naštěstí
se Ron na ní podíval pohled, že z toho taky není dvakrát moudrý.
Harry se ještě na všechny stačil povzbudivě podívat, než vstoupili hlavním vchodem dovnitř. Za dveřmi stáli další dva smrtijedi, kteří je ale jen kývnutím hlavy pozdravili a dál si jich nevšímali. Přešli proto dál přes chodbu do dveří naproti, za kterými už viděli rozsvícená světla.
Sotva překročili práh, Julii spadla čelist úžasem. Celý sál vypadal, jakoby se přenesl o několik století nazpátek. Harry ale do ní žduchl a tak Julie zase nasadila neutrální výraz. Společně s Harrym se podle plánu oddělila od Rona a Hermiony a vydali se opačným směrem.
Julie si ale nemohla pomoct a pořád se musela otáčet po mohutných lustrech, které vypadali jako by se vznášeli ve vzduchu. Po tančících párech v bohatě zdobených šatech. Nikdy by si nepomyslela, že smrtijedi umí tak nádherně a ladně tančit. Když si kupovala pro tuto příležitost šaty, představovala si, jak si tu určitě taky s Harrym zatancuje. Ale teď jí bylo jasné, že kdyby se o to pokusili, hned by si ostatní všimli, že k nim nepatří.
Harry, když zpozoroval kam se dívá, vysvětlil jí: "Většina z nich se už od mala učí tancovat. Tento ples je po staletí taková tradice mezi čistokrevnými kouzelnickými rody."
To ale nebyla jediná věc, která Julii udivovala. Když vstoupila do sálu, překvapilo ji jak je obrovský, jako by ani nikde nekončil a kolik je tu lidí, stovky a stovky. Vystrašilo ji, že za tak krátkou dobu se počet smrtijedů o tolik rozrostl. Ale až teď si všimla, že jí to všechno přišlo kvůli zrcadlům, kterými jsou polepeny všechny stěny.
"Páni, je to tady nádherné." zašeptala Harrymu.
"Museli si s tím asi dát dost práce." řekl i Harry obdivně, když se kolem sebe rozhlédl. "Ty zrcadla jsou dobrý nápad."
"Pojď si raději sednout." zašeptal jí po chvilce, když nějaký smrtijed, co kolem nich procházel, si je zvědavě prohlížel.
"Dobrý nápad. Připadám si tu jako šedá myška. Neumím tancovat a ty šaty co mám na sobě se té jejich nádheře nemůžou rovnat." postěžovala si Julie a zamířila k prvnímu volnému křeslu.
"Dívej se po těch lidech, jestli náhodou někoho nepoznáš." Pověřil jí Harry úkolem, po té co si sedl vedle ní. Julie se kysele usmála. Jak má někoho poznat, když tady každý vypadá úplně jinak? Pokaždé když se setkala se smrtijedy, tak ji přišli oškliví. Ale teď tu byl každý krásný a perfektně upravený a ještě ke všemu se škraboškou na obličeji.
"Hele, Malfoyovi." Kývl Harry hlavou na nějaký pár nedaleko nich. Julie je také okamžitě poznala. Lucius se svými skoro až bílými vlasy byl k nepřehlédnutí a jeho žena byla vždy velmi krásná, ale dnes vypadala jako bohyně krásy, se svými dlouhými blonďatými vlasy a jemnou tváří.
"A ta za nimi je Bellatrix Lestrangová?" Nebyla si Julie jistá.
"Vypadá tak, až na to…"
"Že je mnohem hezčí." dořekla za něho Julie.
Harry pokýval hlavou.
"Raději se zas přesuneme někam jinam. Nelíbí se mi, že zrovna tihle tři jsou tak blízko." řekl Harry a vstal. Julie přijala jeho rámě a šli se projít kolem sálu.
"Počkej, aspoň se napijeme." Zastavila ho Julie a podala mu ze stolu sklenku vody.
"A Voldemort sem nepřijde?" zeptala se Julie, když uhasila žízeň.
"A dokážeš si ho tady představit?" pozvedl Harry obočí.
"No trochu by tady působil rušivě." Přiznala Julie a Harry, když viděl její výraz se musel rozesmát.
"Že by jsi třeba na mě počkal?" ozval se za nimi rozhořčený hlas. Ale když se Julie otočila, už tam nikdo nebyl.
"Co je?" zeptal se jí Harry, když zpozoroval její vyděšený výraz.
"Ale nic, jen jsem myslela, že jsem zaslechla…" nechala Julie nedokončenou větu, protože k nim přišli Ron a Hermiona.
"Být tady mezi těmi všemi smrtijedy mi trochu nahání hrůzu." řekl jim Ron a vzal si od Harryho vodu.
"Potkali jste někoho?" zeptala se jich Hermiona.
"Malfoyovi a pár dalších." pověděl jí Harry.
"Ty jsme taky viděli, když přicházeli. Ale i některé o kterých se ještě neví, že jsou smrtijedi. Všechny jsem si zapsala, abych na žádného nezapomněla. Je mi to moc líto, ale taky jsme viděli.." otočila se Hermiona na Julii, to ale do ní nějaká dívka žduchla, jak se kolem nich snažila protlačit.
"Tak to už přiznej." říkala právě ta dívka na chlapce za ní.
"Nic takového jsme neřekl." obhajoval se chlapec.
"Ale řekl." Otočila se na něho.
"Ne neřekl." Postavil se těšně před ní, takže k němu musela zvednout hlavu. Z chlapcových očí sršeli jiskry, takže se raději každý z jeho dosahu klidil, ale zdálo se, že ta dívka se ho ani trochu nezalekla.
"Chceš se hádat? No prosím. Ale já jsem to slyšela přímo těmahle ušima." Poukázala na svoji hlavu a dál k němu s přivřenýma očima vzhlížela.
Chlapec se ale kupodivu usmál. "A jak jsou ty uši sladké." řekl jí a políbil jí na levé ucho. Z dívky rázem opadl všechen vztek a přisála se na jeho rty.
"Lucrecii a Draca." dořekla Hermiona nedokončenou větu.

Draco/Hermiona - Airplanes

27. července 2010 v 17:30
Draco a Hermiona stojí před sebou a Draco musí udělat závažné rozhodnuté. Jenže co když už je pozdě a Draco si vzpomene a všechno co s ní v minulých letech prožil.



Vina - SB

26. července 2010 v 16:06
Takže přidávám další SB a tím je tentokrát Vina.
Píše HP povídky. A jsou všechny moc krásné, někdy svým způsobem zvláštní a na zamyšlení, ale to na kráse jen přidává.
Jsem moc ráda, že jsem ji objevila a ne jen kvůli jejím povídkám, ale taky kvůli ní.



Krum/Hermiona - You're The Sun

26. července 2010 v 13:50
Moc krásné video.
Nejsem nijak fanda tohoto páru, ale i Hermiona si musela projít svojí první láskou, aby zjistila co je to pravé.




Klenoty lásky - nová povídka

25. července 2010 v 19:40
Už to asi mám. Přišla jsem na to, kterou osobnosti si vezmu pro svoji historickou povídku. V tomto případě to už žádná povídka není, protože bude vlastně od puberty až do předčasné smrti.
A ta postava je madame du Barry. Není uplně neznámá, ani zas nijak velice známá, takže tak akorád. Ale je to jedna z mých oblíbených hrdinek. Protože to byla pořádná mrcha, která si šla cílevědomě za svým.


Klenoty lásky
historická povídka
hl. postava: madame du Barry (Marie-Jeanne Bécu)
postavy: francouzský král Ludvík XV. , Jean du Barry, vévoda Louis-Francois de Richelieu, Marie Antoinetta a spousta dalších
doba: 1760/1793
děj: Jaká je cesta chudé dívky z francouzského venkova až do lože samotného krále? Je to příběh napovrch zcela obyčejné dívky, která ale dostala do vínku i další vlastnosti a to neobyčejnou krásu, touhu po volných mravech a proradnost. Jak si s tím vším dokáže poradit? Dokáže těchto vlastností správně využít?madame du barry

16. kapitola - Časová smyčka

24. července 2010 v 16:59 Časová smyčka
Už od začátku této povídky přemýšlím, jak napíšu tu jednu velice důležitou část. Moc se na ni těším a proto ji také pořád odsouvám a odsouvám. Což znamená, že jsem ji i touto kapitolou odsunula.
Ale dál už to odsouvat nejde, takže příště nebo popříště se toho už konečně dočkáte.
Jak jsem už psala, zavedla jsem nové pravidlo a to, že nepřidám novou kapitolu, dokuď u té staré nebude dostatek komentářů. Takže pište, pište ať můžete taky číst.


zu



Uběhlo pár dní, ale Dracův výraz se nezměnil. Něco ho trápilo, ale nikdo si toho nevšiml, protože se to snažil skrýt napovrch ledabylými úsměvy. Ale Hermiona byla pozornější, možná ho znala lépe, možná jí na něm víc záleželo než ostatním, ale rozhodně si všimla jeho smutných očí, které jakoby volaly o pomoc.
Ale jak mu má pomoct, když neví co se mu stalo?

Hermiona dneska přišla na první hodinu hodně brzo a tak si ještě musela počkat na chodbě, než dorazí zbytek jejich třídy a než je profesor pustí do učebny.
Opřela se o studenou stěnu a chtěla si otevřít knížku, ale upoutal jí Draco, který stál pár metrů od ní. Taky si asi dneska přivstal, protože tu ještě nikdo z jeho skupinky nebyl.
Draco si jí ale nevšímal, naopak byl otočený zcela jiným směrem. Hermiona proto znovu sklonila hlavu ke knize a našla stránku, kde posledně skončila.
Nestačila ale přečíst ani jednu větu, protože ji po těle přeběhl už moc dobře známý pocit. Zvedla hlavu a střetla se se studenýma očima Draca, ten ale okamžitě uhnul pohledem. Hermiona se na něho ještě chvíli dívala, ale když on pořád svůj pohled zarputile zavrtával do stěny několik metrů od ní, tak se znovu sklonila ke knize.
Musela si ještě jednou přečíst první řádek, pak její oči skočili na další, ale to jí po těle znovu naběhla husí kůže. Cítila na sobě jeho pohled, ale bála se zvednout hlavu, aby znovu neuhnul. Přečetla si další řádek, ale ten pocit přetrvával. Uvědomila si, že stejně nic z toho četla nevnímá, proto nechala oči na jednom slově a zkoumala ten zvláštní pocit.
Když už uběhla dostatečná doba pomalu , aby ho nevylekala, zvedla hlavu a podívala se do jeho očí.
Draco tentokrát neuhnul pohledem. Dál se díval do jejích oříškově hnědých a s každou sekundou se mu po těle rozlévalo teplo, které už tak dlouho postrádal. Vydržel by se do těch očí dívat věčnost, ale věděl, že to si dovolit nemůže. Moc dobře si uvědomoval, že ona se už v jeho očích naučila číst a nechtěl aby si přečetla to co se za nimi skrývá.
Hermiona při jeho pohledu ucítila všechnu bolest, kterou Draco prožívá. Viděla tam utrpení a tak moc smutku. Ty oči ji prosebně volali o pomoc.
Draco najednou uhnul pohledem a znovu se zadíval do zdi. Hermiona se ale dál na něho dívala. Musela si to všechno v hlavě srovnat. Jí stačilo jen pár sekund se vcítit do jeho pocitů a celá se rozklepala hrůzou, nechápala jak on s tím dokázal žít už několik dní.
Hlasitě zaklapla knihu a vydala se přímo k němu.
"Draco?" oslovila ho tiše, když se postavila před něj.
Draco pomalu, jakoby se něčeho bál, otočil hlavu a pohlédl na ni.
"Draco." Vydechla Hermiona.
Draco otevřel pusu, jako by něco chtěl říct, ale pak ji zase zavřel a jen dál se na ni díval.
"Já už takhle dál nemůžu." Řekla mu konečně Hermiona skoro až plačtivým hlasem. Až teď v jeho blízkosti a při pohledu do jeho očí si uvědomila jak moc jí chybí. Nejraději by se mu vrhla do náruče, ale uvědomovala si, že to by bylo na Draca Malfoye trochu moc. Ale jak jinak mu má dát najevo svoje pocity? Jak mu má pomoct?
"Hermiono." Vyslovil její jméno tak jemně, až to Hermionu pohladilo na duši.
"Co se ti stalo?" zeptala se ho na rovinu. Věděla, že s Dracem je nejlepší jednat přímo.
Draco poprvé za poslední roky ucítil v očích pálit slzy. Měl takovou touhu se rozbrečet, chtěl aby všechny jeho slzy odplavily starosti a aby ho Hermiona při tom utěšovala, tak moc chtěl cítit její dotyk. Tak moc se jí chce svěřit, aby se mu ulevilo.
"Hermiono, tady jsi!" Zavolal někdo z druhé strany chodby.
Draco se nešťastně podíval na Toma, který k nim přiběhl, otočil si Hermionu k sobě a políbil ji na tvář. Viděl jeho šťastný a zamilovaný výraz.
Hermiona se ještě v Tomově sevření znovu otočila na Draca, ale teď na ní zase hleděli ty tvrdé a nepřístupné oči.
Draco se otočil a odešel pryč. Strávit celou hodinu s tím zamilovaným párem, nemá dneska zapotřebí.
Stačilo tak málo a všechno jí řekl. A zrovna jí, která s Raddlem v zapadlých učebnách dělá bůh ví co. Jak jí může věřit? Už jednou si přece místo něho vybrala Toma, tak proč by to nemohla udělat znovu. Jak jen byl hloupý.

Bude vydírání?

24. července 2010 v 15:41
Nikdy jsem toto nechtěla udělat. Vždycky mě to hrozně štvalo u jiných autorů povídek. Ale teď je už úplně chápu.
A jde o to, že jestli nebudete komentovat, tak já nebudu přidávat kapitoly.  S náštěvností jsem spokojená, takže si myslím, že komentářů by mohlo přibít.
Nechci si určovat nějaké limity, ale prostě když bude k nějaké povídce málo komentářů, tak mě se pak nechce psát další kapitola.
Takže od teď přidám každou novou kapitolu, až u té staré budu spokojená s počtem komentářů.

Ale ještě chci poděkovat za náštěvnost, protože za dva týdny 1000 lidí je dost slušné.


Draco/Hermiona - Someday

23. července 2010 v 13:39
Nedno z nejlepších videí.
A pak mám hrozně ráda tu písničku, škoda že tam není celá protože je vážně boží. Možná taky kvůli tomu, že mám s ní spojené něco pěkného.



3. kapitola - Bratrova přítelkyně

22. července 2010 v 16:58 Bratrova přítelkyně
Musím přiznat, že tato povídka se mi píše hodně těžko, ale třeba je to jen kvůli tomu, že jsem teprve na začátku. Ale tahle povídka by neměla být nějaké veledílo, neplánuju moc kapitol, ale zase na druhou stranu to nechci nijak uspěchat. Chci pěkně rozpracovat ty rozpoluplné city, ale k těm se musím nejdřív dostat a pak si ještě pořád nejsem jistá s tím koncem. Ach ach ach.
Tuto kapitolu bych chtěla věnovat Alex.



sf



"Dobré ráno." Pozdravila Hermiona ještě značně rozespale všechny přítomné v kuchyni.
Pozdrav ostatních ale přehlušil třískot rozbitého talíře. Všichni se otočili na Freda, který se rychle sklonil ke střepům. "Oni ty talíře neumí lítat?" snažil se to zamluvit.
George jen zavrtěl nechápavě hlavou. "Vůbec si toho nevšímejte. Takhle divně se chová už od včerejšího večera." Mávl nad ním rukou, ale vrhl krátký pohled na Hermionu.
Ta si toho ale nevšimla protože přešla k Ronovi, dala mu pusu a pak se posadila vedle něho.
Paní Weasleyová se na ni mile usmála a přistrčila k ní košík s pečivem. "Dneska se mi nechtělo nic připravovat, tak Artur skočil pro nějaké rohlíky."
Hermiona si jeden vděčně vzala a namazala si ho džemem.
"Čaj?" otočil se k ní Ron s konvicí.
"Ne, já nepi.." chtěla ho Hermiona odmítnout.
"Raději má kávu." Vysvětlil místo ní Fred, který už stačil uklidit střepy a teď také zasedl za stůl.
Ron po něm šlehl zlostným pohled a rychle se chopil konvice s kávou.
Hermiona ale na Freda obdivně pohlédla. Měl pravdu, na snídani si vždy dávala jen kávu. Fred se už ale o ni dál nezajímal, místo toho se otočil na George a něco si spolu začali šuškat. Hermiona hodila po Fredovi ještě několikrát pohledem, ale on se na ní už ani jednou nepodíval.

Po snídani si zašla do pokoje pro knihu, kterou ještě nestačila přečíst. Na posteli ale našla trucovitě sedět Rona. Nechtěla se s ním zase o něčem hádat, nejraději by si vzala knihu a odešla, ale věděla, že by to pak bylo ještě horší.
"Co ti zas přelétlo přes nos." Posadila se naproti němu.
"Odkdy máš raději kávu?" vyhrkl na ni.
Hermiona měla co dělat, aby nevybuchla smíchy. Čekala, že tentokrát se naštval aspoň kvůli něčemu závažnějšímu.
"Já nevím, snad od jak živa." Odpověděla mu.
"Že jsi mi to nikdy neřekla. Pak vypadám přede všemi jako blbec."
"A proč bych ti to měla říkat?" začínala být už i Hermiona naštvaná. "Stačilo by, kdybys si trochu všímal toho, co dělám, co mě baví a zajímá."
Ron po ní hodil další naštvaný výraz.
"Jo ono se všechno musí točit jen kolem tebe." Zvýšila Hermiona hlas.
"To není pravda." Zvýšil hlas i Ron.
"A kdy naposledy jsme teda dělali něco podle mě?" začala už Hermiona křičet.
"No pořád." Vymrštil se Ron z postele a začal kolem sebe ve vzteku rozhazovat ruce.
"To není pravda."
"Ale je, pořád jsi mě tahala do knihovny. A tam jsem teda já rozhodně nechtěl." Křičel na ní, přičemž až přehnaně gestikuloval.
"A proč si asi myslíš, že jsem tě tahala do knihovny? Kvůli tobě, abys si udělal úkoly, pak zas abys vůbec prošel u zkoušel a nakonec abys alespoň zvládl OVCE."
"To jsou jen výmluvy." Zavrhl to Ron.
"A ty ses mi za tu námahu vždycky jen odměnil otrávenými výrazy a posměšnými poznámky."
Ron si uraženě sedl zpátky na postel a vypadal, že s ní už nehodlá promluvit ani slovo. Hermioně to ale bylo úplně jedno, vzala si knihu, pro kterou si přišla a co nejrychleji odešla z pokoje a nezapomněla za sebou řádně prásknout dveřmi.

Hermiona se musela na chodbě opřít o zeď,
potřebovala tu hádku vydýchat.
Za pár minut už s klidnou tváří vstoupila do obývacího pokoje. Naštěstí tam nebylo moc lidí. Ginny seděla u okna a netrpělivě vyhlížela ven, protože každou chvíli se měl objevit Harry a na druhé straně pokoje seděli George s Fredem. Ti se na ni otočili se vševědoucím úsměvem.
"Další manželská hádka?" zeptal se jí George.
"Jak to víte?" zeptala se jich, když si k nim přisedla.
"Zrovna jsme zkoušeli náš další vynález na zdokonalení sluchu a nechtěně jsme něco zaslechli." Vysvětlil jí a dal takový důraz na slovo nechtěně, že jí hned bylo jasné, že až tak neviní nejsou.
"A málem jsi mě připravila o sluch, když jsi práskla dveřmi." Postěžoval si Fred a promnul si levé ucho.
"Nemáš poslouchat cizí rozhovor." Řekla mu na oko naštvaně Hermiona, ale vzápětí se musela rozesmát, když viděla jejich výraz naprostého neviňátka.
Sice by měla být naštvaná, že je takhle odposlouchávají, ale nějak jí to v tuto chvíli nevadilo. Bylo lepší se s nimi té hádce zasmát, než se dál vztekat.
"Doufám, že to bude zase dobré." Řekl jí soucitně George.
"My jsme si už na to zvykli, že se pořád hádáme. Za hodinu si na to ani nevzpomeneme." Mávla nad tím ledabyle rukou. "Teda aspoň doufám." Dodala o něco tišeji.
"Tak to je dobře. Ale já vás teď budu muset opustit."
Zvedl se George. Fred se chystal taky vstát, ale George ho zarazil. "Já vím, že se beze mě neobejdeš, ale jsou určitá místa, kde bych byl raději sám."
Fred se teda znovu posadil a vyprovodil George pohledem říkajícím, že si to sním ještě vyřídí.
"Stejně něco nechápu." Ozvala se Hermiona.
Fred se na ní otočil. "Copak?"
"Některé ty věci, které jsem viděla u vás v obchodě, jsou vážně geniální. A nechápu, jak jste je dokázali vyrobit, když na to ani z poloviny nestačí vědomosti ze školy, kterou jste vlastně ani nedochodili." Zvědavě se na něho podívala.
Freda její slova neuvěřitelně potěšily.
"Asi prostě nebudu tak hloupý, jak si myslíš."
Pousmál se na ní.
"Já si nemyslím, že jsi hloupý." Snažila se ho Hermiona vyvést z omylu.
"No ale jestli jako příklad naší rodiny máš Rona, který," naklonil se k ní, "nebudeme si
nic nalhávat, moc chytrosti nepobral, tak o naší inteligenci nebudeš mít valné mínění."
Hermiona se poprvé tak zblízka dívala do jeho očí a uvědomila si, že jsou mnohem světlejší než Ronovi, mnohem jemnější, milejší.
"Harry!" vypískla Ginny.
Až teď si Hermiona uvědomila, že nejsou v místnosti sami. Rychle odtrhla pohled od Freda a otočila se právě ve chvíli, kdy Ginny skočila Harrymu kolem krku.
"Ahoj Harry." Zvolala Hermiona na nově příchozího a zvedla se, aby ho také objala.
Fred se ale tak rychle nedokázal vzpamatovat, ještě jednou se podíval na její záda, přičemž zatřepal hlavou, jako by chtěl vyhnat zlé myšlenky a až pak šel přivítat Harryho.

19. kapitola - Dvě cesty osudu

21. července 2010 v 14:17 Dvě cesty osudu
Mám teď hodně špatnou náladu, tak doufám, že mě aspoň potěšíte komentama.



Za měsíc si už ani nikdo nedokázal představit, že Harry a Julie kdy netvořili pár.
Ale ti dva si to moc dobře uvědomovali a proto si užívali každé chvilky strávené spolu. Harry ale i když teď byl šťastný jako nikdy, přibyla mu tím i další starost. Tak moc se o ní bál, nedokázal si už představit život bez ní. Ale zároveň věděl, že je právě kvůli těmto pocitům ještě ve větším nebezpečí. Ale co s tím má udělat? Bez ní být nemůže, svých pocitů se zbavit neumí, jediné co zbývá je konečně porazit Voldemorta.
"Julie nemusíš jít s námi, jestli nechceš." říkal právě Harry, když k nim Julie přiběhla.
"Jenže já chci." Stála si ona pořád za svým.
"Bude to ale nebezpečné." Snažil se jí Harry odradit. Nejraději by jí přikázal, aby zůstala v Bradavicích, ale věděl, že si to k ní nemůže dovolit.
"Já vím. Ale když jsi ochotný riskovat ty, Hermiona a Ron, tak proč bych nemohla i já?"
"Tak ji už nech." Chytla Hermiona Harryho za rameno. "Nikomu z nás se nic nestane."
Julie se na Hermionu děkovně usmála.
"Tak dobře, ale budeš se pořád držet u mě." Nakonec Harry s těžkým srdcem souhlasil.
Julii se rozzářili oči štěstím. Poprvé bude moct doprovázet slavnou trojku na jejich tajnou misi, z které se vždy vrátí s ještě větší slávou. Sice jí říkali, že dneska se nic velkého nestane, jen to půjdou obhlédnout a pak se zase stejně rychle vytratí, ale Julie žila v přesvědčení, že tak lehce to zas nepůjde.
"Takže jsme už všichni." řekla Hermiona a pohlédla na Rona, který jí podal knihu. Hermiona ji položila na trávu a zakroužila nad ní hůlkou. Kniha se na okamžik modře rozzářila a pak zhasla a vypadala zase zcela obyčejně.
"Uf." vydechla Hermiona. "Sice jsem si to poslední měsíce cvičila, ale stejně jsem si nebyla jistá, jestli se mi to povede."
Ron a Harry si vyměnili pobavený pohled. Ještě se nikdy nesetkali s kouzlem, které by Hermiona nezvládla.
"Za deset vteřin." upozornila je Hermiona, která si ničeho nevšimla a sama položila ruku na knihu. Ostatní tři si k ní rychle klekli a také se dotkli knihy.
"Tři..dva…jedna.."
Kniha se znovu modře rozzářila, ale tentokrát už nezhasla. Všichni čtyři ucítili známý pocit, jakoby je nějaká neviditelná síla trhla za pupík, ale to se už váleli na trávě za zcela neznámou bránou.
Harry rychle vstal a rozhlédl se kolem, ale když se ujistil, že jim nic nehrozí, pomohl i Julii nahoru.
"To má být ono?" podivila se Julie. Čekala něco mnohem víc temného, většího a hlavně reprezantnějšího. Ale před ní se rozkládalo zcela obyčejné letní sídlo, o které se rozhodně už léta nikdo nestaral. Julii ale nenahánělo strach jak čekala, naopak si dokázala představit, že by zde klidně i bydlela.
"Ano, toto je dočasné sídlo Voldemorta." představil jim Harry dům, protože tu jako jediný už byl.
"Nasaďte si masky." upozornila je Hermina, když si sama vytáhla tu svoji. Každý ji napodobil a pak se všichni navzájem zhodnotili. Julie musela uznat, že by nikoho z nich nepoznala.
Všichni byli oblečení v plesových šatech a přes obličej masky na maškarní bál. Ron si pro dnešek dokonce obarvil vlasy, Hermiona použila svůj už vyzkoušený kouzelnický gel na vlasy, takže je neměla tak rozčepýřené, místo toho je měla spletené v dlouhý cop a gel půjčila i Harrymu, který dnes měl vlasy poprvé řádně upravené a učesané na pěšinku.
"Nezapomeňte, že jakmile se vám mince, kterou jsem vám dala, rozpálí, sejdeme se tady." připomněla jim ještě Hermiona.
"Hlavně na sebe nijak neupozorněte. Jen se pořádně dívejte kolem sebe, po lidech a po domě." vysvětlil jim Harry.
"Harry, my víme." zarazil ho Ron. "V posledním týdnu jsme od tebe neslyšeli nic jiného, než jak se tady máme chovat."
"No dobře." Povzdechl si Harry a ještě jednou si je všechny prohlédl jakoby je měl vidět naposledy.
Pak už všichni vykročili vstříc maškarnímu plesu pořádaném Voldemortem.

Draco/Hermiona - love

21. července 2010 v 10:49

8. kapitola - Úplně obyčejná Zmijozelačka

20. července 2010 v 20:05 | Jenny |  Úplně obyčejná Zmijozelačka
No Jenny se činí, protože napsala ještě jednu kapitolu, za což jí jsem velmi vděčná.

Tak trochu jsem přemýšlela, že bych napsala krátkou jednorázovku, z toho co se mi dneska stalo, protože to vážně nemělo chybu. Kámoška se při tom smála jak šílená, ale mě to spíš vložilo brouka do hlavy. No ještě si to nechám protjít hlavou.
A teď si už užijte kapitolku od mého SB Jenny.


7. kapitola - Úplně obyčejná zmijozelačka

20. července 2010 v 19:46 | Jenny |  Úplně obyčejná Zmijozelačka
Jenny je tak šikovná, že napsala další kapitolu.




Přiznání

19. července 2010 v 16:59 Vlastní tvorba

Přiznání


Mé srdce tak moc bolí.
Mé oči plavou na řece tvořené slanými slzy.
A za všechno může jen on a jeho chladné oči.

Říkávali mi, že budu za všechno jednou potrestána.
Za svoji chladnost, bezcitelnost a radost z cizího utrpení.
A já jsem se jen smála.
Jak bych mohla být potrestána za to, že mi bůh nadělil krásnou tvář.
Jak bych mohla být potrestána za to, že svojí krásy ráda využívám.
Za to, že ubližuji ostatním chlapcům, že si s nimi ráda zahrávám.

To jsem ale netušila, že jednou přijde on.
On s chladnýma očima, s chladným úsměvem a chladným srdcem.
Že se poprvé doopravdy zamiluji a poprvé pocítím odmítnutí.

Je to on, ten z mých nejtajnějších představ, ten můj princ na bílém koni.
Každá by si přála hodného a milujícího prince.
Ale já nejsem každá.
Mými hrdiny vždy byli ti na druhé straně, ti zlý, zákeřní, proradní.
Jenže tato představa má jeden háček, takoví princové totiž o princezny nestojí.

Srdce se mi trhá na kousky pokaždé, když jsem s ním.
Chtěla bych křičet, smát se a brečet zároveň.
Chtěla bych se mu vyznat ze svým citů, ale nemám na to dostatek odvahy
Bojím se odmítnutí, které by následovalo a zkaženého přátelství, které jsme tak složitě budovali.

Toto ale není jen jeden z těch smyšlených příběhů, kdy nakonec láska zvítězí.
Tohle je realita, kdy se nešťastná láska nikdy nestanou tou šťastnou, tou pravou.